Zola mě jen utvrdil v tom, jak mistrně zvládá naturalistickou psychologii postav a Tereza Raquinová ve mně vyvolávala podobné pocity jako kdysi Zabiják. Od začátku ponurá atmosféra a postupně gradující děj, který ve čtenáři zanechává směsici pocitů od šoku, přes znechucení po zlost a smutek. Na dvou set stránkách se odehrává urputný boj Terezy a Laurenta, které straší v myslích jejich zločin, kterým si chtěli přivodit vlastní štěstí a spokojenost. Byť si zpočátku myslí, jak jsou chytří, že unikli bez nejmenšího podezření komisařům a gilotině, jejich trest na sebe nenechá dlouho čekat, nakonec snad v mnohem horší podobě, která je postupně dovádí k šílenství a příběh nemůže skončit jak jinak než tragicky.
V příbězích E. Zoly nemůžu hledat oblíbené postavy, ale přesto jeho romány přitahují právě svou surovostí a bezostyšným líčením utrpení, nízkosti a sobectví lidí. Právě sobectví je tu jedním z ústředních motivů, které zasahuje snad každou vystupující postavu.
Kromě toho mi společně s G. Orwellem nabízí pohled na Francii a Paříž z pohledu chudých lidí, zločinu a utrpení, která nadobro zadusí představu Francie tak, jak ji známe dnes, tolik turisticky atraktivní.
„Výstaviště mrtvol v Morgue je divadlem, které si může dovolit každá peněženka, je zadarmo pro chudáky i pro boháče. Dveře jsou otevřené, kdo chce, přijde. Jsou nadšenci, kteří si klidně zajdou, jen aby nezmeškali žádné z představení smrti. Když je dlažba márnice prázdná, odcházejí lidé zklamaní, jako by je někdo ošidil, cedí mezi zuby nespokojená slova. Když je ovšem dlažba dobře vybavená, když je tu pěkná výstavka lidského masa, tísní se tady návštěvníci, dopřávají si laciné emoce, děsí se, žertují, tleskají nebo pískají jako na divadle a pak odcházejí uspokojení a prohlašují, že dneska to v márnici stálo za to.”
Recenze
V příbězích E. Zoly nemůžu hledat oblíbené postavy, ale přesto jeho romány přitahují právě svou surovostí a bezostyšným líčením utrpení, nízkosti a sobectví lidí. Právě sobectví je tu jedním z ústředních motivů, které zasahuje snad každou vystupující postavu.
Kromě toho mi společně s G. Orwellem nabízí pohled na Francii a Paříž z pohledu chudých lidí, zločinu a utrpení, která nadobro zadusí představu Francie tak, jak ji známe dnes, tolik turisticky atraktivní.
„Výstaviště mrtvol v Morgue je divadlem, které si může dovolit každá peněženka, je zadarmo pro chudáky i pro boháče. Dveře jsou otevřené, kdo chce, přijde. Jsou nadšenci, kteří si klidně zajdou, jen aby nezmeškali žádné z představení smrti. Když je dlažba márnice prázdná, odcházejí lidé zklamaní, jako by je někdo ošidil, cedí mezi zuby nespokojená slova. Když je ovšem dlažba dobře vybavená, když je tu pěkná výstavka lidského masa, tísní se tady návštěvníci, dopřávají si laciné emoce, děsí se, žertují, tleskají nebo pískají jako na divadle a pak odcházejí uspokojení a prohlašují, že dneska to v márnici stálo za to.”
Terezu Raquinovou považuji za takový francouzský Zločin a trest, i když tato kniha není až tak věhlasná a známá. Zola napsal toto dílo o rok později než Dostojevskij a základní premisa je vcelku podobná – dojde vraždě, která ale viníkovi nepřináší úlevu – ba naopak. Zde ale máme viníky dva a i jejich motiv je dost jiný. Jde o milenecký pár dvou bezcharakterních lidí, kteří se rozhodnou zavraždit překážejícího a nemocného manžela. Jejich zločin je ale pronásleduje a mučeni výčitkami začínají navíc jeden druhým opovrhovat. Báječný naturalistický psychologický román.
V knize není mnoho postav. Vzhledem k detailnímu popisu… no… všeho to určitě není od věci a v knize se tak velmi dobře orientuje, charaktery jsou vykresleny velmi pestře a celkem jednoznačně. Ústřední zápletka je přesně taková, jakou byste očekávali – jedna žena a dva muži. Už název knihy vás nasměruje a přesně tak víte, kdo je „ten (ta) nejdůležitější“. Tereza je popsána způsobem, že se do její role určitě (i když třeba trochu povrchně) může vžít každá žena – znuděná, slepě vděčná, nezkušená, bojácná, smířená a postupem času i žena náruživá, zamilovaná i milující, lačná, krutá a zdrcená. Jejího unaveného, nudného chotě, Kamila, budete litovat a možná i nenávidět od samého začátku a Laurenta, Tereziina horkokrevného, živočišného milence budete přinejmenším vítat a pokyvovat hlavou nad jeho divokostí. A hrdinčina teta? Ač mírumilovní tvorové, jistě nad jejím koncem nezapláčete a to možná ani nad koncem hlavních postav, protože i když je velmi tragický, přesto se v závěru knihy budete shovívavě a chápavě usmívat. Tak skvělé jsou postavy této knihy, tak opravdové.
Vše se ale pokazí, když do příběhu vstupuje další muž. Kamilův přítel, statný a smělý Laurent.
A pohroma na sebe nenechá dlouho čekat.
Tato naturalistická prvotina Émila Zoli má vše, co by člověk, který sahá po literatuře viny a trestu, jen mohl chtít.