Byl jsem jedináček, konstatuje hrdina lapidárně hned v první kapitole románu: tohle zjištění pro něj není příjemné, naopak mu přináší pocity nenormality, méněcennosti, a společnost, v níž se jako dítě pohybuje, mu oplácí stejně: vyloučí ho. Hadžime tuší, že do standardizovaného světa nepatří, a zařídí se po svém - otevře si jazzový bar, pak druhý, je úspěšný a bohatý, má rodinu a dvě děti, může být takzvaně šťastný. Úspěch a peníze ho však neuspokojují a v době pragmatického blahobytu 80. let v Japonsku se nemá ani s čím identifikovat, ani proti čemu protestovat. Nicméně se odmítá podílet na finančních machinacích svého tchána, které považuje za podvodné. Jednoho dne se v jeho poněkud stereotypním životě zjeví spolužačka a kamarádka z dětství, tajemná Šimamoto, odmítající mluvit o své minulosti. I ona byla jedináček a krom toho ji z kolektivu vyřazoval tělesný handicap. Před námi se otvírá komorní milostný příběh, v němž hraje roli tajemství a osudovost, příběh ztrácení a nalézání. Šimamoto se nepravidelně objevuje v barech, v nejasných příslibech do budoucna slýcháme slova možná, za nějakou dobu. Hadžime se utápí v pochybnostech, roste jeho touha i strach, nedokáže zvolit. Sledujeme dilema muže mezi dvěma ženami. Třicátníka, který začíná tušit, že realita je jiná, než jak se na první pohled jeví. Vrcholnou scénou románu je chvíle, v níž se tušení smrti protíná s milostným aktem. Vystřízlivění z přízračné noci, v níž Hadžime nahlédne pod povrch věcí, přináší nové zklamání...