Musím se přiznat, že jsem vůbec nevěděla, že knížka byla poprvé vydána už v roce 1934. Myslela jsem, že je mnohem novější, což je teda ostuda, ale zároveň to svědčí o tom, že je příběh psaný docela moderním jazykem, takže z tohoto čistě jazykového hlediska je text velmi nadčasový. A děj? O Vincentu Van Goghovi jsem věděla jen to, co jsem si zapamatovala ještě ze školy. Poznala bych jeho nejznámější díla a věděla jsem, že si uřízl ucho snad prý kvůli nešťastné lásce - takový podivín. Ano, kniha potvrdila, že Van Gogh podivín byl, ale zároveň ukázala, jak velké měl srdce. To, jak se dokázal zamilovat je jen jedna stránka jeho osobnosti. Mě nejvíce uchvátilo, jak obětoval vše, co měl, včetně svého zdraví, aby pomohl chudým a trpícím horníkům a jejich rodinám v Borinage. Proto bylo velkým paradoxem číst, jak byl naopak také schopen obětovat štěstí a majetek svých blízkých jen pro svou tvorbu. U mě to vedlo k zamyšlení se nad smyslem umění vůbec. Díky knize jsem začala o tom smyslu tak trochu pochybovat, říkala jsem si jestli to vůbec stojí za ty útrapy, které zažije nejen umělec sám, během své tvorby, ale především jeho nejbližší. Ano, umění je výživou naší duše, ale když Goghova partnerka i její děti měly hlad, zatímco on utrácel veškeré peníze (které mu poslal bratr) za malířské náčiní či modely, uvědomila jsem si, jak sobečtí a zabednění někteří umělci umí být. Přesto byl Gogh nejen velkým malířem, který milionkrát předčil své kritiky z řad znalců umění a "kolegů" malířů - po těch teď už ani pes neštěkne, většinu z nich sotva vyhledáte na Googlu. Ve svých světlých chvilkách kdy nebyl sužován nešťastnou láskou či potřebou jen tvořit, byl opravdu krásným člověkem. Ovšem úplně nejvíc mě dostaly další dvě vedlejší postavy, lidé s nádhernou duší, a těmi byli Vincentův bratr Theo a potom Margot, ti dva v něm vždycky viděli jen tu lepší stránku a vždy mu důvěřovali. V té vší smůle, která Vincenta za celý život potkala, si možná ani dostatečně neuvědomil,jaké měl štěstí, že měl kolem sebe tyto dva lidi...
Recenze
Ze začátku mne kniha moc neoslovila a nebavila, ale až se to trochu rozběhlo a po rozjezdu, kdy Vincent dělal kazatele, mě to začalo celkem bavit. Bylo zajímavé číst o jeho práci, díle, tvorbě. Jak každý den maloval a často udělal i dvě až tři plátna za den, což si asi ani většina nás umělců nedokáže dost dobře představit. Je to samozřejmě kniha pozvolná, jelikož Vincentův život navzdory jeho délce neměl příliš rychlý spád. Je také mírně depresivní, což se mi vzhledem k mé povaze úplně nezamlouvalo, ale tak s tím se musí počítat.
Také mi bylo poměrně blízké, že Vincent byl ak trochu takový outsider, jak bychom dneska řekli, a lidé ho považovali za podivína. Docela mě zaráží, že ho lidi berou jako divného i v dnešní době, protože mně třeba podivný nějak nepřipadal. Ale tak možná je to tím, že jsem taky trochu taková.
Docela mě štvalo věčné oslovení "důstojný pán" i když to byl třeba úplný idiot. I když samozřejmě chápu, že to bylo tehdy zdvořilé. A jsem ráda, že konečně bylo někde zmíněné, že svatby sestřenic a bratranců (nejbližších) jsou nechutné a nepřípustné. Tohle je věc, která mě vždycky i u děl například Jane Austen hrozně vytáčela a znechucovala, že jim to tehdy přišlo naprosto normální.
Každopádně je zde shrnutý podstatný úsek života Vincenta van Gogha až do jeho smrti, takže pro ty, co touží poznat něco z reálného života a uměleckého světa, určitě doporučuji.
Ukazuje zivot dnes teoreticky miliardare v neskutecne bide s neskutecnou uveritelnosti. Krasne cteni, tenhle spisovatel proste fakt umi psat, to ne nadhera.