Ve slavném romantickém románu Záhady Udolfa vytvořila Ann Radcliffová (1764–1823), vynikající vypravěčka, kterou obdivovala a u níž se v mnohém inspirovala Jane Austenová, sestry Brontëovy, Edgar Allan Poe a mnoho dalších, napínavý dobrodružný příběh plný dramaticky vypjatých scén, překvapivých zvratů, úkladných intrik a tajemných záhad. Jeho mladá hrdinka Emilie prožila šťastné dětství, ale v další cestě životem zakouší jinou, o mnoho drsnější tvář světa a při své citlivosti čelí všem těžkým zkouškám za cenu mimořádného duševního vypětí. Emiliin příběh lemují záhadné komnaty, tajné chodby a ponurá nádvoří gotického hradu, k bydlení nově upravený zámek se starým opuštěným křídlem opředeným hrůznými historkami, klášter, jehož prostory podněcují i víru v nadpřirozená zjevení, loupežnická tvrz vyvolávající představy krutých násilností, úzké cesty vedoucí temnými lesy a divokými roklemi, rozbouřené přírodní živly – ale také líbezná údolí prosycená vůní tisíce květů, mořská zátoka se šuměním vod narážejících na pobřeží a ztišené večerní soumraky, v nichž se ozývá tajemná hudba nadpozemské krásy.

Právem se Emilie zmocní pocit, jako by se na ni neštěstí hrnulo ze všech stran, a pod tlakem otřesů, kterým je vystavena na Udolfu, dostoupí její nervozita vrcholu: „To, co nyní prožívala, připadalo jí jako nějaký zlý sen či hrůzostrašný příběh, v jakých si někdy libovala nespoutaná fantazie básníků: přemýšlela-li o tom, co se už stalo, probouzelo to v ní samou lítost, snažila-li se předvídat, co bude, jímala ji hrůza.“