Ohnivý muž je skvělý, velmi napínavý příběh, kde se perfektně ukáže autorův smysl pro popisování událostí. Samozřejmě, i překlad, o který se postarala Adéla Bartlová je důležitý a díky tomuto spojení jsem se mohla začíst do apokalypsy, kterou jsem si zvládla hravě představovat. Mozek mi doslova šrotoval a já díky všelijakým popisům, větám "mezi řádky", si naprosto jasně dokázala představit, jak vypadá nejen pád Harper a následný zlomený kotník, ale také dračí tetování či modré světlo, které obklopuje některé lidi. Zářící oči se zlatými liniemi dračího znamení. Naprosto všechno.
Nevěděla jsem, co od této knihy čekat, protože to bylo mé první setkání s autorem, ale po přečtení jsem si jistá, že se co nejdříve vrhnu na jeho Vánoční říši, protože styl psaní mi sednul fakt skvěle. Bavilo mě to a věřím, že mě bude bavit dál.
Líbilo se mi, jak autor dokázal popsat lidi, kteří musí reagovat na to, že se blíží jejich konec. Když si člověk uvědomí, že je na kraji propasti a zbývá pár sekund, než spadne, jak dokáže změnit své myšlení, postoje k jiným lidem. Jak lidé dokážou být zlí, odporní a hrubí, když si snaží zachránit vlastní zadek. Jízlivost, ironie, arogance a odpor z nich jen pryští a myslí si, že v tu chvíli jsou něco víc. Hned na začátku jsem měla problém s Jakobem, což je manžel Harper, hlavní hrdinky. Trvalo mi zatraceně dlouho se přes toho parchanta přenést a uvědomit si, že není jedinou postavou a nemusím se na něj tolik soustředit. Joe Hill z něj udělal takového týpka, kterému bych s radostí urvala hlavu a strčila mu ji... však vy víte kam.
Ovšem, tyhle pocity, co ve mě postavy vyvolávaly, jsou to nejlepší, co mi mohla kniha dát. Protože vím, že jsem se bavila, prožívala příběh s hrdiny, uklidňovala se, zase se rozčílila. Ohnivý muž, celá kniha, ve mě dokázala vzbudit emoce, což je u jakéhokoliv příběhu, pro mě to nejdůležitější.
Recenze
A to platí i o Ohnivém muži.
Svět velmi blízké budoucnosti (třeba za týden) je pomalu ničen epidemií plísně, která způsobuje samovznícení. Nakažení jsou separováni, nenakažení umírají strachy a celý svět zachvátí hysterie i plameny. A do této hysterie vstupuje mladá školní sestra Harper i se svým pohádkovým nadhledem a ledovým klidem.
Okolnosti ji pomalu připravují o všechno, včetně světa i pravidel, která utvářela celý její život. Jedno však Harper neztratí nikdy, svou osobnost. Tak prochází střety, nebezpečnými situacemi i celým spáleným světem.
A celou tu dobu její život doprovází Ohnivý muž, výjimečná osobnost, jaké by si v běžném světě nikdy nevšimla.
Dva lidé, kteří by se bez světové epidemie nikdy nepotkali k sobě pomalu a složitě nalézají cestu přes spálenou krajinu i vymírající lidskou rasu a čelí mnohým nebezpečím z nečekaných stran.
Naděje shořela spolu s lidskostí, ale jen ti nejsilnější ji dokážou znovu vykřesat i z vypálené země.
Kniha není snadné čtení a Joe Hill dokáže vměstnat do pouhého jednoho odstavce tolik hrůzy a pocitů, že je potřeba udělat si přestávku a vyjasnit si myšlenky. Příběh nelze jen tak zhltnout bez rozmyslu. Popálili by jste se.
A stejně jako ledová Vánoční říše je žhavý Ohnivý muž vynikajícím dílem, kterým Joe Hill potvrdil své autorské kvality.
Inu, jablko nepadne daleko od stromu.
Některé kapitoly jsou fajn, ale ty střídají pasáže o ničem, jakoby chtěl Hill pouze natáhnout text.
Závěr není taky žádná sláva.
No dočetl jsem to, ale velký zážitek jsem z knihy neměl.
Nevěděla jsem, co od této knihy čekat, protože to bylo mé první setkání s autorem, ale po přečtení jsem si jistá, že se co nejdříve vrhnu na jeho Vánoční říši, protože styl psaní mi sednul fakt skvěle. Bavilo mě to a věřím, že mě bude bavit dál.
Líbilo se mi, jak autor dokázal popsat lidi, kteří musí reagovat na to, že se blíží jejich konec. Když si člověk uvědomí, že je na kraji propasti a zbývá pár sekund, než spadne, jak dokáže změnit své myšlení, postoje k jiným lidem. Jak lidé dokážou být zlí, odporní a hrubí, když si snaží zachránit vlastní zadek. Jízlivost, ironie, arogance a odpor z nich jen pryští a myslí si, že v tu chvíli jsou něco víc. Hned na začátku jsem měla problém s Jakobem, což je manžel Harper, hlavní hrdinky. Trvalo mi zatraceně dlouho se přes toho parchanta přenést a uvědomit si, že není jedinou postavou a nemusím se na něj tolik soustředit. Joe Hill z něj udělal takového týpka, kterému bych s radostí urvala hlavu a strčila mu ji... však vy víte kam.
Ovšem, tyhle pocity, co ve mě postavy vyvolávaly, jsou to nejlepší, co mi mohla kniha dát. Protože vím, že jsem se bavila, prožívala příběh s hrdiny, uklidňovala se, zase se rozčílila. Ohnivý muž, celá kniha, ve mě dokázala vzbudit emoce, což je u jakéhokoliv příběhu, pro mě to nejdůležitější.