Málokterému stíhacímu typu z období druhé světové války se dostalo tak rozporuplného hodnocení jako americké stíhačce Bell P-39 Airacobra. V očích amerického armádního letectva, pro které byla primárně určena, neobstála. Jednoznačně o tom hovoří hodnocení v oficiální historii USAAF, vydané v USA po skončení druhé světové války: „Obzvláštním zklamáním byl P-39, jehož malý dostup, slabá stoupavost a relativní neobratnost přiváděla jeho piloty do rozhodující nevýhody všude tam, kde bojovali“. Jedinými, kdo dokázali plně využít potenciál Airacobry, se stali Sověti. Boje na východní frontě probíhaly právě ve výškových oblastech, pro které byl P-39 doslova střižený. Navíc Airacobry u VVS RKKA přebíraly stíhací pluky až poté, co se Sovětům podařilo do určité míry stabilizovat původně velmi nepříznivou vzdušnou situaci. Často na P-39 přecházely kvalitní jednotky, disponující zkušeným personálem. A v neposlední řadě Airacobra skutečně „sedla“ naturelu sovětských stíhačů. Tak se stalo, že na východní frontě jinde vcelku zavrhované americké stíhačky dosáhly mimořádných výsledků a staly se nejúspěšnějším typem své kategorie dodávaným do SSSR na základě smlouvy Lend-Lease. Létala s nimi významná část těch nejproduktivnějších sovětských stíhacích es. 1.část pojednává o vývoji, výrobě a nasazení po verzi F.