Arnošt Lustig není spisovatelem rozměrných románových děl, svůj tvůrčí naturel naopak dokáže naplno uplatnit v žánru povídky či novely. Ukazuje se, že jeho sugestivním psychologickým drobnokresbám daleko více vyhovuje útvar, který svými omezenými možnostmi nutí autora vyjádřit to nejpodstatnější a v němž je třeba vážit každé slovo. A právě toto bezvýhradně platí i o mistrovské novele Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V příběhu, odehrávajícím se v prostředí vyhlazovacího tábora, se spojuje několik linií. Tou první je motiv sadistické léčky, s jejíž pomocí se hitlerovští pohlaváři pokoušejí získat majetek od skupiny zajatých bohatých židovských obchodníků. Podvodná hra, kterou se svými oběťmi hrají, a neustále oddalovaná naděje na záchranu nabývá zvláště obludné podoby tam, kde nacistická zvůle promlouvá k postavám i ke čtenářům uhlazeně úředním jazykem, plným jinotajů, a přesto děsivě průhledným. V druhé rovině díla je vylíčeno hrdinství dívky, která se na prahu smrti vzepře ponižování lidské důstojnosti a dokáže v sobě zmobilizovat sílu, překonat strach i přirozený pud sebezáchovy. Jistě také pro tuto novelu, inspirovanou vyprávěním, s nímž se autor setkal v Osvětimi, bývá dílo Arnošta Lustiga celosvětově ceněno a uznáváno jako jeden z nejpůsobivějších obrazů holocaustu vůbec.