„Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych ho spatřil.“ Slova otce Tomáše Špidlíka zmínil papež Benedikt XVI. dne 20. dubna 2010 při zádušní mši svaté ve vatikánské bazilice sv. Petra v Římě a dodal: „Tato překrásná myšlenka pokračuje dále. Je jednoduchá, a přece tak hluboká a pravdivá. Odkazuje bezprostředně na Ježíšovu modlitbu: ‚Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa’ (Jan 17,24).“
Tomáš Špidlík byl hluboce lidský a zároveň důvěrně obeznámen s Božími tajemstvími. Spatřil táborské světlo (Boží moudrost), ale i Boží prozřetelnost (vedení dějinami). To z něj učinilo starce. Jestliže se mu začal titul starec v soukromí (a později i veřejně) připisovat, nešlo o pouhou uctivost. Důvěra v jeho schopnost „vidět“ a správně „rozumět“ rostla zvláště v okamžicích duchovního doprovázení, v promluvách, ve vědeckém poznání a v moudrém posuzování aktuálních událostí doby. Během „totality“ byly promluvy otce Špidlíka ve Vatikánském rozhlase pro nejširší veřejnost orientačním bodem. Poznávali jsme ho „po hlase“. Otec Špidlík také tímto způsobem – promluvami – pomáhal spatřovat lidem v proměnách a obtížích světa vítězství věčnosti, osobního Pána. Humor byl prostředkem, jak oživit pozornost, nabourat zaběhnutá schémata a otevřít srdce.

Do rukou se nám dostává vzácný dokument, část nahrávek, které hlas otce Špidlíka – jeho živé slovo – uchovávají. Sami tak můžeme vstoupit nejen do akustiky lidského slova, ale být svědky zázraku, jak může Slovo promlouvat lidskými ústy.