Recenze Screamin´ The Blues

p>Proč příznivci bandu museli na tohle album čekat dlouhých 5 let od posledního alba sděluje leader kapely, Jan Švihálek „Co vše se s kapelou dělo? Pracovali jsme, ženili se, rozváděli, hráli, chlastali a lozili za ženskýma, ale to je přece jasný, že jo?“

Třetí album pohodové brněnské bluesové party kolem kytaristy a zpěváka Jana Švihálka překvapí autentickým akustickým zvukem z mikrofonů Neumann pod heslem „Zpátky ke kořenům!“. Kapela hraje hezké staré dřevní rhythm and blues, záměrně jednoduše, přímočaře a bez nějakých filosofických okras.

Syrový zvuk alba má v tomto případě hned tři důvody, jak říká Jan Švihálek: „Za 1. hudba kterou hrajem potřebuje svůj syrovej, autentickej, přirozenej zvuk. Toho v moderním studiu nebo když budeš nahrávat po stopách, nedosáhneš, za 2. už mě sere ten univerzální studiovej zvuk, kdy skoro všechny kapely zní stejně, a za 3. z hlediska principu DO IT YOURSELF jsme to dotáhli docela daleko, vyrobili jsme si totiž i vlastní reverb. Nahrávku jsme pustili na jednom konci prázdné haly a nahráli ji na druhým konci. Ten hukot jsme potom přimíchali k základu.“

Otázku, zda by původní autoři blues nechtěli raději využívat právě všech výdobytků moderní technologie považuje Honza za bezpředmětnou. „Podívej se, kolik lidi hraje na starý lampový komba, na jaký mikrofony nahrává zpěvy Norah Jones. Samozřejmě Neuman - z 50-tých let. Jsou to furt ty stejný starý věci, nejdražší digitální softwary jsou SIMULÁTORY starých zvuků. To je snad dostatečně absurdní fakt nebo snad chceš říct, že Neil Young nebo vydavatelství Fat Possum nahrává desky živě ve stodole, protože nemá peníze na moderní studio?“

Na albu jsou jak vlastní skladby v angličtině, tak něco věcí převzatých od Jimmyho Reeda, Chestra Burnetta a Sonny Boy Williamsona. I při minimálním obsazení (kytara, basa, bicí, ústní harmonika) působí výsledek dojmem velice energické živočišné a pohodové muziky, se kterou si budete přinejmenším podupávat nohou, pokud nebudete rovnou tančit. Žánrově jde o muziku jak vystřiženou někde z přelomu padesátých a šedesátých let ve svobodném světě a maximálně sdělnou, kdy bluesmanovi stačí bluesový groove, feeling a sdělení “I love my baby”. Více slov není třeba. I po interpretační stránce všichni muzikanti z Hoochie Coochie Bandu žánr perfektně cítí a ctí a hrají velmi stylově. Zpěvák Jan Švihálek pak dobře ví, že snažit se o přesné napodobování černých bluesových hlasů nemá příliš velký smysl. Místo toho si nachází vlastní způsob interpretace, aniž by tím ubral na feelingu, stylovosti a zároveň i určitém nadhledu. Na CD se nachází i videoklip k písni “I´m The Good One”. A na dotaz, zda nebudou muset příznivci kapely opět tak dlouho čekat na další album, zní tradiční odpověď "Já myslím, že to přežijou, pokud to teda přežijeme my, samozřejmě".

Recorded at "Mosilana studios" - June 2006

schovat popis