Malá černá brašna je povídka amerického autora sci-fi Cyrila M. Kornblutha (1923-1958), která vyhrála v roce 2001 retroaktivní cenu Hugo za nejlepší novelu (z roku 1951).

Po dvaceti generacích váhání a uvažování o tom, že „my ten most překročíme, jen co se k němu dostaneme“, se rod Homo sapiens rozmnožil do slepé uličky. Tvrdošíjní biometrikové poukazovali s nezvratnou logikou na to, že duševní podnormálové se množí mnohem více nežli duševní normálové a supernormálové a že tento proces se děje exponenciálně…

Byl tam samozřejmě jistý druh maskovacího vlivu, způsobený jinou exponenciální funkcí: hromaděním technologických zařízení. Blbec, vycvičený k mlácení do kalkulačky, vypadá jako mnohem zručnější výpočtář než středověký matematik vyškolený v počítání na prstech. Blbec, vyškolený k ovládání linotypu z jedenadvacátého století, se jeví jako lepší sazeč než renesanční tiskař omezený na několik liter pohyblivého typu. To platí také pro lékařskou praxi.

Fetiš vysokoškolského vzdělávání vytvářel po dvacáté generaci podivné avatary: „střední školy“, kde ani jeden ze studentů nedokázal přečíst slova sestávající ze tří slabik; „univerzity“, kde tituly jako „bakalář psaní na stroji“, „magistr těsnopisu“ a „doktor filozofie (kartotéční evidence)“ byly udělovány s tradiční okázalostí. Hrstka supernormálů používala taková zařízení k tomu, aby si obrovská většina mohla udržet aspoň nějaké zdání společenského pořádku. Jednoho dne supernormálové přejdou nemilosrdně přes most, ve dvacáté generaci stáli nerozhodně na přístupech k němu a divili se, co je to postihlo. A duchové dvaceti generací biometriků se zlomyslně chechtali.