Tenisová legenda Ivan Lendl. Drtivý forhend, nikdy nekončící dřina v tréninku a první skutečný profesionál ve světovém tenisu. Tohle o něm víme. Ve svém sportu nastartoval novou éru. V Lendlově kariéře hráče a v letech po jejím skončení stále zůstávala spousta tajemství. Mnohé odhaluje kniha...
číst celé
Tenisová legenda Ivan Lendl. Drtivý forhend, nikdy nekončící dřina v tréninku a první skutečný profesionál ve světovém tenisu. Tohle o něm víme. Ve svém sportu nastartoval novou éru. V Lendlově kariéře hráče a v letech po jejím skončení stále zůstávala spousta tajemství. Mnohé odhaluje kniha Marka Hodgkinsona. Před Ivanem Lendlem nikdy nestála otevřená brána s pozvánkou a slovy "buď vítán". Na každá vrata dlouze bouchal a pak se do nich musel vší silou opřít, aby mohl jít dál za svým cílem a snem.
Ivan Lendl se prokousával po kousíčkách. Mnohokrát padl, aby znovu vstal a mohl se stát šampiónem šampiónů. Vnitřní síla, přísnost vůči sobě samotnému, nekompromisnost a na opačném pólu klacky naházené pod nohama. Pral se s vrchností ve svém rodném Československu, překonával nastavená záda od svých soupeřů, pro které byl pořád tím z Východu. Amerika a celý svět jen těžce přijímaly, že největší tenisové eso pochází z "druhé strany" zeměkoule. Používal psychologické zbraně a soupeře srážel třeba i drsnými vtipy. Skoro všechny hráče štval, ale ti samí jej zároveň maximálně uznávali. Poznejte Ivana Lendla, jak se vyrovnával s těžkými překážkami, jak se dostal na vrchol nebo co všechno dokázal jako "superkouč" přenést na Andyho Murraye, aby z něho byl dvojnásobný grandslamový vítěz. O své názory se dělí také Andy Murray, John McEnroe, Boris Becker, Pat Cash nebo Mats Wilander. I oni mu skládají poklonu, protože Ivan Lendl posunul světový tenis do jiné dimenze.
schovat popis
Recenze
S Ivanem Blatným jsem se nikdy osobně nesetkal, ani jsem nemohl. V roce, kdy zemřel jsem četl maximálně tak Káju Maříka. Jeho život a osud jsem objevil až na střední škole, díky legendě české novinařiny Karlu Kynclovi, který o něm napsal rozhlasovou reportáž, která se ke mně dostala v tištěné podobě. Ten příběh mě ohromil: Vyhnaný básník, který žil zapomenutý v psychiatrické léčebně. Jednoho dne však spravedlnost ukázala svou vlídnou tvář a díky dobré slečně Meachamové se jeho texty dostaly k Josefu Škvoreckému. Ten ani nevěděl, že Blatný stále žije. Ba co víc – že žije a stále píše skvělé verše. A tak mu v roce 1979 v Torontu vyšla básnická sbírka Stará bydliště, která Blatného vrátila tam, kam patřil celý život: Na piedestal české poezie.
Blatný zemřel v roce 1991, do svého rodného Brna se vrátil až v urně. Co se ale do Brna a Česka obecně vrátilo byla jeho poezie. Martin Reiner celý tento příběh vypráví na úctyhodném rozměru šesti stovek stran. Jeho vyprávění má kořeny mnohem hlouběji, již v době těsně před zrozením budoucí básnické modly. Vypráví nejen jeho příběh, ale také příběh jeho věrných – Nezvala, Halase nebo Ortena. Kniha vypráví příběh českého „dada“ i příběh československé historie optikou kulturní periferie.
Co se formy týče, Martin Reiner zvolil zvláštní, možná úplně nový styl. Básník je román, i když to tak na první pohled nevypadá. Je to něco mezi dokumentem, románem, biografií a esejem. Text je tak věrný, že se vám dokonale povede vžít se do jeho aktérů i do prostředí, které popisuje. Těch šest set stran vypadá hrozivě, ale brzy na rozsah zapomenete a budete si přát, aby kniha měla stránek ještě víc. Reiner nedělá z Blatného mramorový pomník, nevyhýbá se ničemu a nedělá z něj svatého.