Je dost zřejmé, proč tenhle román většina nakladatelů odmítla a na první vydání kompletního znění musel počkat až do sedmdesátých let. Je to první Faulknerův příběh o okrese Yohnapatawpha a pro zkušené čtenáře Faulknerových románů je v něm jasně patrná autorova přehnaná snaha vměstnat do jedné knihy všechno, co měl na srdci a co chtěl o své zemi čtenářům povědět. Dějových linií je nejméně o jednu víc, než je únosné. Jinak je to ale typický Faulkner, zacházející se slovy jako s malířským náčiním. Když čtete o spřežení klusajícím po prašné cestě za horkého odpoledne, cítíte zvířený prach tak intenzivně, že musíte potlačit nutkání ke kašli. Záplava slov vytváří obraz za obrazem, až vnitřní čtenářův zrak přechází a ve chvíli, kdy už to začíná být poněkud únavné, z té úchvatné změti zvuků, pachů a barev vytryskne příběh - nebo spíš historka, jakou by možná napsal Bohumil Hrabal, kdyby žil ve Faulknerově době a v jeho zemi. Vyprávěnky starocha Fallse o tom, jak plukovník Sartoris převezl jankejskou hlídku, nebo o "asistovaném útěku" jankejských zajatců, pro které jejich přemožitelé neměli žádné využití, protože se potřebovali postarat o svoji úrodu. Vyprávění slečny Jenny o statečné smrti jejího bláznivého manžela pro ančovičky generála Popea. A potom zase barvy a vůně, mystika a fatalismus... Je to prostě Faulkner jak má být a na jakého jsme zvyklí. Určitě stojí za přečtení. schovat popis