Máte rádi strýce Pepina z Postřižin? A umíte si představit knihu, kde bude hlavním hrdinou? Tohle je ona. Není divu, že si ho Bohumil Hrabal pro svůj jazykový experiment, a sice knihu psanou jednou jedinou větou. Zpočátku jsem s tím měla trochu problém, ale člověk si zvykne. Jen nečekejte žádný extra velký příběh, vyprávění strýce Pepina se vždycky skládalo z drobných příběhů. Tady to není jiné. Navíc Pepin zestárl, takže je to celé trochu hořké.
Já tuhle knížku opravdu miluju, baví mě v ní jen tak si listovat a číst různé kousky, vybírám namátkou, protože nudit se s Pepinem prostě nikdy nemůžu. Fascinuje mě, jak autorský záměr napsat dílo v jediné, desítky stránek zabírající, větě, ukazuje na to, že my lidé interpunkci v jazyce prostě potřebujeme (sláva středníkům), protože jinak se nemůžeme ve čtení zastavit. Krásně to vystihuje proud Pepinovy řeči, tedy spíš chrlení. Takže pokud nejste chabrus na nervy, doporučuju.
Uf..no, toto bylo vskutku hodně zajímavé. Jestli dobré, to se neodvážím objektivně zhodnotit, ale zajímavé ano. Ne, že by mě to vyloženě bavilo, ale jsem moc ráda, že jsem si to přečetla. Asi každý o této knize slyšel, přinejmenším alespoň ve školní lavici, ale myslím si, že málokdo ji skutečně četl. Přitom by měl. Možná to není nejzábavnější čtení. Jedna věta, celý dlouhý příběh. Nic moc mi to nedalo, ale celou dobu jsem nechápala, jak je toto vůbec možné. No, u Hrabala je možné všechno, mu nedělá problém rozebrat v jedné větě tři různá témata i v ostatních jeho dílech.
Recenze