O této knize, O myších a lidech, jsem se paradoxně dozvěděl z Originu od Dana Browna, kde se na ni odkazuje v překvapivém konci příběhu.
Tušil jsem proto od začátku, jak zhruba kniha skončí, a že to nebude konec veselý. Smutně na mě ale nepůsobil jen samotný konec, ale i ono fantazírování George a Lennieho. Jejich sny byly přece z dnešního pohledu tak malé! Jediné, o co vlastně stáli byl malý domeček a vlastní hospodářství. A přece to byl sen zjevně odtržený od reality. O to tíživěji působilo, když se v určitý moment k jeho splnění přiblížili, aby se následně mohl rozplynout nadobro.
Povídej mi, Georgi, prosím tě
[úryvek z knihy]
Lennie teď začal mazaně: „Povídej mi – jako jsi mi povídal dřív.“
„Povídej o čem?“
„O těch králíkách.“
George se na něho utrhl: „S tím si na mě nepřijdeš!“
Lennie se rozškemral: „Ale, Georgi. povídej mi. Povídej, Georgi, prosím tě. Jako jsi mi povídal dřív.“
„No, když ti to dělá tak dobře, tak ti tedy budu povídat a pak se navečeříme…“
Georgův hlas zněl teď temněji. Jeho slova byla rytmicky členěna, jako by opakoval něco, co říkal mnohokrát. „Takovej člověk, co chodí jako my dělat po rančích, je na tom světě opuštěnej jako kůl v plotě. Neví, co je to rodina. Neví, co je to vlastní kout. Přijde na ranč, vydře si těch pár šesťáků a pak se sebere do města a tam ty své šesťáky rozfofruje, a netrvá to nikdy dlouho, a vláčí kostru zase na jiným ranči. Takovej člověk ti nemá, nač by se moh těšit.“
Lennie byl celý šťastný. „To je ono – to je ono! A teď povídej, jak je to s náma.“
George vykládal dál: „S náma je to jiný. My máme před sebou budoucnost. My si máme s kým promluvit, a to dělá moc. My nemusíme vysedávat po putykách a rozhazovat tam šesťáky, jako takový, co nemají kam jít. Takový, když se dostanou do kriminálu, tak tam můžou třeba zcepenět, a ani pes po nich neštěkne. Ale s náma je to jiný.“
Tu mu Lennie vpadl do řeči: „Ale s náma je to jiný. A proč? Protože… protože já mám tebe – a o mě se staráš ty, a ty máš mě – a o tebe se starám já. Proto.“ Blaženě se rozesmál. „Povídej, Georgi, dál.“
„Vždyť to už umíš nazpaměť. Můžeš povídat sám.“
„Ne, povídej ty. Já si to všechno nepamatuju. Povídej, jak to bude s náma.“
„Tak dobře. Jednoho krásného dne si dáme svoje šesťáky dohromady a koupíme si maličký domeček s ňákým tím kouskem pole a krávu a pár prasat a…“
„A budem si držet králíky. Povídej dál, Georgi! Co všecko budem mít na tý zahrádce, a o těch králících v kotcích, o tom, jak v zimě bude pršet, a o těch kamínkách, a o tý smetaně na mlíce, co se skoro ani nedá prorazit. Povídej mi o tom, Georgi.“
„Proč nepovídáš ty? Vždyť to všecko znáš.“
„Ale ne… povídej ty. Když to povídám já, to už není ono. Jak budu muset opatrovat ty králíky.“
„Tak tedy,“ začal George, „budeme mít hezky velkou zelinářskou zahradu a králíkárnu a slepice. A když bude v zimě pršet, řeknem si ‚Však ona práce počká‘, rozděláme v kamínkách oheň, posadíme se ke kamínkům a budem poslouchat, jak déšť bubnuje na střechu. To bude!“
[konec úryvku]
Mám sen. Jaký? Mít sen!
Konečně každý jsme takový George a o něčem sníme. Naše sny se zároveň mohou velmi lišit. Uvědomil jsem si ale, že je dobré si čas od času připomenout, že to, co mnozí považují za samozřejmost, je pro jiné celoživotní „červ v hlavě“, jak by řekl George. Je proto jistě důležité snít, nicméně snad neméně důležité je být si zároveň vědom i toho, co již máme a být za to rád.
O myších a lidech je milá a smutná kniha, která stojí za přečtení. Podobně jako Šikmý kostel od Karin Lednické, také příběh George a Lennieho chytne čtenáře za srdce.
Recenze
Tuto knihu určitě všem doporučuji, je velice krátká a myslím si, že by neměla chybět v žádné domácí knihovně. schovat popis
Tuto knihu určitě všem doporučuji, je velice krátká a myslím si, že by neměla chybět v žádné domácí knihovně.
Kniha je velmi dobře napsána, rychle se mi četla. Zároveň po přečtení kniha otevírá spoustu témat k zamyšlení. Kniha je dokonce i zfilmována, takže po přečtení jsem se vrhla ještě i na film, který se mi také moc líbil.
Myslím, že by si ji měl přečíst každý. Za mě velmi pěkně napsaná kniha.
Kniha vypráví o přátelství dvou zemědělských dělníků, kteří přicházejí pracovat na farmu. LENDA SMALL je slabomyslný silák, ale dobrák. Jeho ochráncem je JIŘÍ MILTON. Na farmě se seznamují s dalšími dělníky a s manželkou šéfova syna. V knize jsem nalezl také humorné okamžiky, které mne rozesmály. Novela končí tragicky.
Knihu jsem přečetl v roce 2017, zapojil jsem se také do Čtenářské výzvy, kterou pořádal Luboš a natočil jsem video na tuto knihu. Po přečtení jsem udělil 5 hvězdiček, ale zapomněl jsem zatrhnout kolonku Přečteno. Dnes jsem si vzpomněl na tuto knihu, pro jistotu jsem si řekl, že to zkontroluji v Databázi knih a s překvapením jsem zjistil, že jsem si tuto knihu nezatrhnul.
V minulosti jsem viděl také film, ale mám pocit, že jsem ho neviděl od začátku. Časem se na něj znovu podívám.
Takže abych to celkově zrekapituloval. Od Steinbecka jsem četl do dnešního dne 4 knihy: Pláň Tortilla, Na plechárně, Sladký čtvrtek a O myších a lidech. To jsou všechny knihy, které jsem doposud četl. :)
Děj zbytečně nezabředával do minulosti či budoucnosti; nepopisoval pocity, ale ukazoval; naznačoval zřejmě (ale ne prvoplánově). Příběh je tak známý, že asi konec málokoho překvapí, přesto mě silně dojal.
Úžasné mi přišlo setkání se Slimem - popis jeho vzhledu, chování a působení. Často narážím na popisy "dokonalých postav", ale většinou jenom protočím oči a raději se nad tím ani nepozastavuji. Tady jsem tomu věřila.
Kniha byla velmi úspěšně i z filmována, ale proč by člověk plakal u filmu, když mu to dopřeje i kniha? :-)
Tušil jsem proto od začátku, jak zhruba kniha skončí, a že to nebude konec veselý. Smutně na mě ale nepůsobil jen samotný konec, ale i ono fantazírování George a Lennieho. Jejich sny byly přece z dnešního pohledu tak malé! Jediné, o co vlastně stáli byl malý domeček a vlastní hospodářství. A přece to byl sen zjevně odtržený od reality. O to tíživěji působilo, když se v určitý moment k jeho splnění přiblížili, aby se následně mohl rozplynout nadobro.
Povídej mi, Georgi, prosím tě
[úryvek z knihy]
Lennie teď začal mazaně: „Povídej mi – jako jsi mi povídal dřív.“
„Povídej o čem?“
„O těch králíkách.“
George se na něho utrhl: „S tím si na mě nepřijdeš!“
Lennie se rozškemral: „Ale, Georgi. povídej mi. Povídej, Georgi, prosím tě. Jako jsi mi povídal dřív.“
„No, když ti to dělá tak dobře, tak ti tedy budu povídat a pak se navečeříme…“
Georgův hlas zněl teď temněji. Jeho slova byla rytmicky členěna, jako by opakoval něco, co říkal mnohokrát. „Takovej člověk, co chodí jako my dělat po rančích, je na tom světě opuštěnej jako kůl v plotě. Neví, co je to rodina. Neví, co je to vlastní kout. Přijde na ranč, vydře si těch pár šesťáků a pak se sebere do města a tam ty své šesťáky rozfofruje, a netrvá to nikdy dlouho, a vláčí kostru zase na jiným ranči. Takovej člověk ti nemá, nač by se moh těšit.“
Lennie byl celý šťastný. „To je ono – to je ono! A teď povídej, jak je to s náma.“
George vykládal dál: „S náma je to jiný. My máme před sebou budoucnost. My si máme s kým promluvit, a to dělá moc. My nemusíme vysedávat po putykách a rozhazovat tam šesťáky, jako takový, co nemají kam jít. Takový, když se dostanou do kriminálu, tak tam můžou třeba zcepenět, a ani pes po nich neštěkne. Ale s náma je to jiný.“
Tu mu Lennie vpadl do řeči: „Ale s náma je to jiný. A proč? Protože… protože já mám tebe – a o mě se staráš ty, a ty máš mě – a o tebe se starám já. Proto.“ Blaženě se rozesmál. „Povídej, Georgi, dál.“
„Vždyť to už umíš nazpaměť. Můžeš povídat sám.“
„Ne, povídej ty. Já si to všechno nepamatuju. Povídej, jak to bude s náma.“
„Tak dobře. Jednoho krásného dne si dáme svoje šesťáky dohromady a koupíme si maličký domeček s ňákým tím kouskem pole a krávu a pár prasat a…“
„A budem si držet králíky. Povídej dál, Georgi! Co všecko budem mít na tý zahrádce, a o těch králících v kotcích, o tom, jak v zimě bude pršet, a o těch kamínkách, a o tý smetaně na mlíce, co se skoro ani nedá prorazit. Povídej mi o tom, Georgi.“
„Proč nepovídáš ty? Vždyť to všecko znáš.“
„Ale ne… povídej ty. Když to povídám já, to už není ono. Jak budu muset opatrovat ty králíky.“
„Tak tedy,“ začal George, „budeme mít hezky velkou zelinářskou zahradu a králíkárnu a slepice. A když bude v zimě pršet, řeknem si ‚Však ona práce počká‘, rozděláme v kamínkách oheň, posadíme se ke kamínkům a budem poslouchat, jak déšť bubnuje na střechu. To bude!“
[konec úryvku]
Mám sen. Jaký? Mít sen!
Konečně každý jsme takový George a o něčem sníme. Naše sny se zároveň mohou velmi lišit. Uvědomil jsem si ale, že je dobré si čas od času připomenout, že to, co mnozí považují za samozřejmost, je pro jiné celoživotní „červ v hlavě“, jak by řekl George. Je proto jistě důležité snít, nicméně snad neméně důležité je být si zároveň vědom i toho, co již máme a být za to rád.
O myších a lidech je milá a smutná kniha, která stojí za přečtení. Podobně jako Šikmý kostel od Karin Lednické, také příběh George a Lennieho chytne čtenáře za srdce.
Myslím, že tohle je knížka, která si tu pozornost opravdu zaslouží. Přitom je fakt kraťoučká, ale dokáže vás neskutečně dojmout. Konec pokaždé obrečím, i když už vím jak to vlastně dopadne.
Pokud tuto knížku máte v kanonu k maturitě, tak vám ji opravdu doporučuju. Těch pár stránek přečtete na jeden zátah.
O myších a lidech je kouzelná kniha kterou mohu doporučit.
Kdybych měla popsat příběh dvěma slovy, bylo by to slovní spojení síla přátelství.
Kolikrát se mezi těmito knihami najdou opravdové skvosty a tenhle kousek mezi ně určitě a právem patří
Lennie se mi příčil tím, že zabíjel zvířata, ale copak mu to člověk může zazlívat, když má mentální postižení a sám nikomu ublížit nechtěl? Bylo mi ho velmi líto a byla jsem ráda, že měl dobrého přítele, jako byl George, který ho na konci knihy ušetřil rychlou smrtí před linčováním od muže, kterému Lennie zabil manželku.
Knihu jsem četla, protože byla v povinné četbě, ale zpětně jsme ráda, že jsem se ke knize dostala, protože je skutečně hodně zajímavá. Určitě doporučuji k přečtení...
'' díky '' maturitě, protože byla napsaná v seznamu povinné četby. Knihu jsem přečetla opravdu rychle, příběh mě moc bavil, hlavní hrdinové byli také docela sví. Kniha se mi líbila a k maturitě je dle mého názoru více než vhodná.
prostí muži v době poválečné hospodářské krize sní o tom, že jednou se jim podaří mít své vlastní hospodářství a budou tam chovat králíky. Hlavně Lennie, obr s duší dítěte, touží po králících. Má v sobě tolik lásky, kterou by rád vyjádřil. Ale ani praktický George, který Lennieho ochraňuje, nedokáže zabránit obrově ničivé síle.
Jinak, kniha je o dvou pánech, kteří se o sebe tak nějhak navzájem starají. Jeden pán je na tom o něco lépe, než ten druhý. Hodně lidí, především studentů, určitě ví, že je u maturit :) takže je dobré si ji peřčíst třeba před maturitou at vít, o čem to je a máte (dá se říct) o jednu knihu méně. Vím že je hdoně doporučovaná.
Příběh o přátelství, o hodných lidech i o těch zlých. Neustále se něco děje a knížku máte během hodinky přečtenou.
Doporučuji těm, kteří se nad knihou rozhodují k maturitě- je to skvělá volba- a i těm, kteří mají rádi klasiku a příběhy, které zasáhnou duši a jen tak na ně myslet nepřestanete.
Kniha je poutavá, čtivá, má sice docela depresivní děj, ale je naprosto skvělá. Přečetla jsem ji jedním dechem.
Tuhle knížku bych doporučila každému, je krátká, rychle přečtená, jako povinná četba vhodná.
Hodnotím pěti hvězdičkami :)))