Představa světa či jeho částí jako čitelného textu je v evropské kultuře hluboce zakořeněná. Prvním předpokladem této představy je alfabetismus a kulturní idea knihy, druhým pak nahlížení světa jako smysluplného a koherentního celku, jehož části nesou význam a jsou ve vzájemných vztazích: mají „sémantiku“ a „syntax“. Začít hledět na svět jako na řád znaků ale následně znamená ptát se: Jakým písmem a jazykem je napsán? Lze jej vůbec přečíst? Kdo jej napsal? Proč? Lze tento text měnit, přepisovat?
Problém vědomé změny a záměrného přepisování textu přírody je fenoménem moderní vědy, které se s pomocí genového inženýrství otevřela možnost měnit genetický kód, a to včetně všech bioetických dilemat i velkých nadějí, jež se s touto technikou pojí. Avšak otázka po (většinou neuvědomovaném) předpokladu této techniky, totiž pojetí světa či jeho částí jako textu kódujícího a reprezentujícího něco jiného – v tomto případě fenotyp – je otázkou dosud jen málo prozkoumanou.
Tato kniha chce přispět k historiografii metafor, ve kterých se přenáší pojmenování pro dílo textové povahy (tabulka, svitek, kodex, kniha, knihovna, báseň, epos, zákoník apod.) na jinou věc, obvykle na svět, přírodu nebo člověka. Zvláště se pak zaměřuje na metaforiku knihy ve filosofickém díle Jana Amose Komenského.