Recenze Osm černých koní

Na policejní stanici 87. revíru docházejí anonymní dopisy. Obsahují fotografie, jejichž smysl je nejasný: troje policejní pouta, pět vysílaček, osm černých koní… Kdo je odesílá? Co jimi sleduje? Chce vyhrožovat? A jaký „trest“ čeká na konci té zlověstné řady dopisů? Detektiv Steve Carella si dlouho neví rady. K dovršení všeho se i vraždí. Čím víc je podivných vzkazů, napětí narůstá a kruh se uzavírá… Každý člen pátračky samozřejmě věděl, že to, co skáče nahoře na stránce, jsou koně. Věděli taky, že jich je osm a že jsou černí, a když se to všechno dá dohromady, je z toho osm černých koní. Jenže to samo o sobě neznamenalo nic. Na druhé straně když to poslal Hluchý, něco to znamenat muselo. Protože Hluchý jim často posílal sdělení, která vypadala, jako že nic neznamenají, dokud se nad nimi člověk nezamýšlel, a když se zamyslel, tak něco znamenala. Jednu věc se za celá ta léta o Hluchém naučili: že hraje poctivou hru. Nevěděli sice, proč hraje poctivě, ale oni vůbec málokdy chápali duševní pochody zločinců, obzvláště geniálních zločinců. Podle nich Hluchý geniální zločinec byl. Proto hrál poctivou hru a posílal sdělení, která vypadala jako nesmyslná, i když ve skutečnosti smysl měla. Že je to Hluchý, usoudili podle přeškrtnutého ucha. schovat popis