Košík
zboží
(prázdné)
451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědectví svobodného myšlení – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky…
Román vychází v nově...
číst celé
451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědectví svobodného myšlení – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky…
Román vychází v nově revidovaném překladu s úvodním slovem Raye Bradburyho. Kniha je doplněna původním doslovem Josefa Škvoreckého k prvnímu českému vydání a esejem Františka Novotného k současnému aktualizovanému vydání.
schovat popis
- Nakladatel: PLUS
- Kód:
- Rok vydání: 2015
- Jazyk: Čeština
- Vazba: Gebunden
- Počet stran: 184
- Šířka balení: 13 cm
- Výška balení: 20 cm
- Hloubka balení: 2.1 cm
- Váha balení: 320 g
Recenze
Na to jak je kniha krátká je mnohovrstevnatá. Ano, dá se aplikovat na klasickou fašistickou nebo komunistickou totalitu, bez problémů. V tom ale mnohem víc fungovala 1984. Mnohem více se mi líbí interpretace, kterou cítím z Bradburyho tehdejšího sociálního zázemí USA, kdy dopředu vytušil a cítil kam směřuje západní totalitářství podepřené konzumem, konformismem a kapitalismem. Západní svět má demokracii, přesto se dá mluvit o kulturním úpadku přímě úměrným technologickému pokroku. Chci říct.. Není to jen o politice. Je v tom víc. Lidský kolos prochází dějinami jako tajfun, co nakonec požere sám sebe. Bradbury jakožto veliký empat a inteligentní člověk cítil kam se ubírá západní společnost a dokázal si dát dvě a dvě dokupy. Tohle v tom vidím.
Hlavním motivem knihy jsou však knihy. Je to láska ke knihách a fantastická představa jejich absence. Což je mocná myšlenka, která dává knize nesmrtelnost. Zpočátku jsem nechápal Bradburyho styl.. Tedy spíše.. Chápal jsem, ale přišel mi až moc podvědomý. Bradbury byl idealista, používal hojně symboly a abstraktní koncepty a ač ovládal silně logické uvažování, místy ho odsouval na druhou kolej. Takto přesně totiž umím uvažovat (a psát) i já a to mi přišlo zprvu nekomfortní. Přišel jsem tomu ale na chuť, vlezlo mi to pod kůží a dá se říct, že je román vlastně "jednoduchý", čtivý a svěží i dnes. Jako sci-fi je to samozřejmě zastaralé, ale vnitřní myšlenky díla jsou nadčasové, protože jsou nesmrtelné. Skvělé dílo, nedá se tomu oponovat, ani to kritizovat.
O takovém světě pojednává tato kniha, kde autor poukazuje na to, jak špatný vliv mají sociální média na lidi. Nadčasová kniha, kterou s čistým svědomím doporučuji všem!
Co nás v budoucnu čeká, záleží jen na nás, a abychom neupadli do budoucnosti popsané Rayem Bradburym, radím si přečíst tuto knihu.
Tohle je prostě skvělá kniha! Doporučuji všem přečíst!
Navzdory tomu, že to autor napsal v roce 1953, to není vůbec cítit.
Na naši dobu velmi zajímavý a ostrý příběh.
Kniha se mi líbila samotná, její provedení, ale připravte se, že tato kniha je malá. Můžete si ho vzít s sebou a nezabere moc místa.
Všem tuto knihu doporučuji!!!!!
Líbil se mi svět, který autor vytvořil a jak děsivě vystihl dnešní dobu, která k tomu pomalu ale jistě spěje. Svět, ve kterém lidé neznají nic jiného než umělé obrazovky a nemají žádný život. Svět, který místo aby poháry hasil, schválně oheň zakládá a trestá tak každého kdo má u sebe knihy. Ano, přesně tak. Ty krásné věci bez kterých by si mnoho z nás nedokázala představit život byli vládou prohlášené za hloupé a urážející. Osobně bych v tomto světě žíti nechtěla. A nejen z tohoto jednoho důvodu.
Kniha vypráví příběh o jednom z těch lidí, kteří zakládají požáry a pálí knihy. Ze začátku je to pro něj rozkoš, pálit. Později však, díky několika náhodným setkáním s jednou dívkou, zjišťuje, že nic není takové, jaké se to dříve zdálo. Poznává opravdovou hodnotu knih a dochází mu, že v tomto světě je něco v nepořádku. A rozhodne se s tím něco dělat...
Čtyři hvězdičky dávám z důvodu lehce zmateného a zvláštního stylu psaní, který není úplně můj styl. Jinak ale knihu můžu ve všech směrech jen doporučit. A na závěr přidávám krátký citát z této knihy.
"Máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, ale šťastní nejsme."
Jedním ze symbolů, který byl v románu všudypřítomný, byly ruce. Montag obviňuje své ruce z toho, že začal svou zradu tím, že vzal knihy a později to byly jeho ruce, kdo páchá vraždy, a ještě později, na rozdíl od Guy, který považuje ruce za budování a vytváření spíše než za spalování a ničení. Prostě je to výborná klasika.
Čte se to výtečně, je to děsivé, ale zároveň i pohladí autorův květnatý jazyk.
Vřele doporučuji také audio knihu.
Hlavním hrdinou je Guy Montag pracující jako hasič, který pomocí petroleje zakládá požáry a ničí tak knihy. Guy svoji práci miluje do té doby, než potká mladičkou sousedku Clarissu, která pochází z rodiny podivínů vzpomínajících na minulost, a vnese do jeho relativně šťastného života pochybnosti.
Vize ve slavné Bradburyho dystopii (aspoň myslím, že se dá kniha označit za dystopii) je poměrně děsivá, ale zase až tak horké to nebude, aby nám jeden prohlédnuvší hasič musel ukazovat, že když nebudeme sami myslet a přemýšlet, tak to s námi půjde do kopru. Anebo se hodně mýlím. Dá se to číst celkem v pohodě, i když mi docela vadila jistá kostrbatost textu. Přesto nakonec budu hodnit 5 hvězdami.
Nesmíme dopustit, aby se tahle vize budoucnosti naplnila. Ohledně těch masových médií a podobných věcí si musíme dávat pozor, aby to nezašlo příliš daleko.
Tato kniha vybízí, pokusit se v dnešní odlidštěné společnosti hledat ty opravdové hodnoty. Není to lehké čtení, ale stojí za to.
Nikdy bych nechtěla zažít dobu, v jaké tam lidé žili. V té příšerně přemodernizované době, kdy si jsou i dva vedle sebe žijící lidi – manželé – cizí. Kdy od rána do noci v hlavě hučí reklamy, zprávy, novinky a vtipné seriály a člověk nepřemýšlí, protože nemusí. Protože má v hlavě vtlučeno, že nepřemýšlení = štěstí.
Líbí se mi konečné poselství, kdy jednotliví lidé jsou jako živé knihy. Každý nosí v hlavě jednu dvě knížky a je nenapadnutelný systémem, protože žádné knihy v rukou nemá. Ale má je v hlavě. A to se mi strašně líbilo. Taky se mi líbí, že i když je knížka psaná v roce 1953, tak jak moc spisovatel viděl moderní dobu a jak krásně tu dobu popsal a vystihl.
Děj je velmi zajímavý, velmi překvapivé je, že to pan Bradbury docela odhadl. Moc se mi líbil ten paradox, že požárník je vlastně ten, kdo pálí. Kniha s velkým přesahem a rozhodně jedna z těch, která mi utkví v paměti na hodně dlouho.
Jinak - nádherné vydání. Ten přebal je fakt nádherný. Vřele doporučuji!
V roce 1953 tato kniha představovala obraz světa, promítnut do budoucnosti, který se zčásti opíral o výdobytky dnešní vědy a techniky nebo o předpoklady jejího vývoje.
Nyní kniha představuje obraz světa, ale promítaný z minulosti, kde už začínají mít tyto výdobytky vědy a techniky pomalu historickou hodnotu.
Geniální je to, že hlavní odkaz knihy je stále aktuální.
Lidé nadále vyznávají povrchní kulturu, která stále utlačuje hodnotu knih.
Masmédia nahradily sociální média, které se staly prostorem, kde vytváříme a budujeme vztahy, formujeme naši identitu, vyjadřujeme se a učíme se o světě kolem nás. Uzavírají nás do "skleníkového světa", v němž ztrácíme jakýkoli kontakt s reálným světem ...
Musím ještě vyzvednout, jak autor dokonale vyprofiloval charaktery všech postav, které ještě více umocňovaly myšlenkovou sílu tohoto díla.
451 stupňů Fahrenheita se hodí jako povinná četba nebo i jako čtení čistě pro zábavu.
Po celou dobu mi pukalo srdce, když jsem četla o pálení knih. To je špatné. Takhle teda ne!
Chraňme literaturu a cennosti, které se nám díky ní nabízejí. Čtěte více! Více! Více ! Ještě více!
V autorovi vizi budoucnosti jsou knihy zakázány a spalovány. Lidé nesmějí číst, lidé nesmějí přemýšlet, lidé se mají pouze bavit a být šťastný. Ke spalování knih slouží požárníci, které nehasí požáry, ale zakládají. Když u někoho najdou knihy, spálí celý jeho dům i s knihami a hříšník je zatčen. Požárník Montag si ale jednoho dne začne klást otázky, pár knih si i odnese domů a pečlivě ukryje. Po setkání s dívkou jménem Clarissa prozře a začne přemýšlet. Uvědomí si, že i když lidé mají být šťastní, tak šťastní nejsou. Najednou uviděl, jak jsou lidé povrchní, nepovídají si a když už se baví, tak se baví o ničem, žijou s očima přilepenými k veliké obrazovce neboli telestěně a ztrácí charakter a vlastnosti živé bytosti. Život je uspěchaný, nikdo si nevyjde jen tak pěšky na procházku, nikdo se nekochá západem slunce, lidé jsou prostě otupělý, jsou jako ovce, které jdou a ani neví kam.
Příběh by měl být odstrašujícím příkladem, lidi by měli otevřít oči a nenechat svět dojít tam, kam došel v knize 451 stupňů Fahrenheita, protože ruku na srdce...příběh se již s naším světem a naší dobou začíná ztotožňovat. Nenechme to dojít tak daleko a zůstaňme nadále myslícími bytostmi, vážící si naší kultury a vzdělanosti, čtěme, mysleme, choďme do přírody a nenechme se svazovat technologií a pohodlností.
Kniha se mi nečetla zrovna snadno. Není napsaná zrovna jednoduše, ale o tom to je...nutí nás přemýšlet.
Z celé knihy mi v hlavě nejvíc uvízla myšlenka, která je napsaná na úplném konci knihy v doslovu
"Bez vyspělé technologie se civilizace v nejhorším případě obejde, ale bez kultury ne, bez ní přestane být civilizací."
- A to je poselství, které se nám kniha snaží dát.
Jeden z bezcitných hasičů si náhle uvědomí, že je bezcitný a jelikož si nemá kde pořádně zaprcat, protože jeho stará pořád čumí na futuristickou bednu, rozhodne se, že je na čase zabojovat proti systému a tak náhle místo toho, aby knížky pálil, je začne zachraňovat - a to všechny bez rozdílu, tedy i ty, které napsal Coelhu nebo David Rath. To už tak hrdinsky nezní co?
Celý je to ušmudlaný jak kdyby to psal nějaký ezoterický pomatený hasič, jenž našel v přihrádce své hipísácké matky nějaký fláky od Faulknera. Pak se na scéně objeví ještě ke všemu mechanickej vohař a to už jsem měl sto chutí s tím praštit, i když musím tomu čoklovi dát k dobru, že aspoň všude nesral a nechcal.
Následuje finále, kdy zjistíme, že hodnejch lidí je víc a že knížky jsou dobrý a že to snad dobře dopadne a já jsem tak mohl spokojeně uzavřít bolestivou kapitolu nazvanou Palivo a sci-fi, která se snad už nikdy neotevře.
* podle mě je nejlepší knížkou Reye Bradburyho Marťanská kronika, nic dalšího jsme od něj nečetl - kdybych měl jeho tvorbu popisovat na základě 451 F, tak bych nad autorem zlomil hůl;
* knížka nebyla napsaná vůbec záživně, dost jsem se nudil - třeba je to jedna z těch knih, do kterých musíte vyrůst :-)