Předdynastická a Archaická doba byla mnohem významnější etapou v dějinách starého Egypta, než by se na první pohled mohlo zdát. Došlo k završení sjednocovacího procesu země a vzniku státu, jehož stabilita sice byla ještě křehká, ale který vytvořil podmínky pro další rozvoj staroegyptské společnosti. Je však třeba dodat, že šlo o velmi rychlý a dynamický vývoj. Centralizace státní moci kráčela ruku v ruce s vytvářením redistribučního systému a obojí pak s rozvojem písma, kterému v počátečních formativních procesech připadla zvlášť významná role. Vykrystalizovaly a ustálily se také základní náboženské představy o Egyptu jako zemi stvořené uprostřed chaosu bohy a od nich obdařené řádem. Jedinečné postavení krále, boha žijícího na zemi, prostředníka mezi světem lidí a bohů a záruky trvání božského řádu, bylo úhelným a zároveň inspirujícím kamenem společnosti. Dalším významným impulsem k rozvoji umění se staly představy o posmrtném životě a různé pohřební zvyky a obřady. I když svébytné staroegyptské umění vyrůstalo z domácích kořenů, nevyvíjelo se v naprosté izolaci od okolního světa. Už v tomto období existují postupně se množící doklady o kontaktech jak s africkým vnitrozemím, tak s předovýchodní oblastí, jak dokládá např. motiv na noži z Džebel el-Araku. Tyto procesy a celkové společenské prostředí Egypta na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. nejen vytvářely velmi příznivé podmínky k rozvoji umění, ale zároveň umění stimulovaly a ovlivňovaly jeho základní formy. Je v něm patrné hledání a prosazování řádu, vyváženého uspořádání, symetrie a celkové harmonie. Jeho nedílnou součástí bylo pojetí perspektivy, pro umění starého Egypta tak charakteristické. Už v této době byly položeny základy uměleckého kánonu, který přetrval tisíciletí.