Po dlouhých čtyřech letech jsem se dostala k pokračování této sci-fi apokalypsy. První díl u nás poprvé vyšel před osmi lety a na ten druhý se čekalo několik let. Byla to dlouhá cesta čekání a doufání, že následující kniha se vyvine lépe. Vteřinu poté totiž nesplnilo tak úplně mé očekávání a do Roku poté jsem se pouštěla s lehkou obavou.
Kniha nenavazuje ihned po skočení předchozího dílu. V ději se posouváme o nějaké dva roky od začátku katastrofy, takže spousta věcí byla přeskočena. Na jednu stranu by z toho v opačném případě asi byla kronika, ale zase mě jako čtenáře, kterého toto téma zajímá, autor ochudil o to nejzajímavější. Takhle jsme už vhozeni do vzniklé situace, kdy lidé nějakou dobu žijí v nových podmínkách, zvykli si na to a dokonce se začali podílet na obnově některých potřeb, které kdysi byly brány za samozřejmost.
Já jako laik tak úplně nechápu důsledky poničení elektroniky a technologií emp pulsem, vím jen, že prostě něco shoří a tak daná věc přestane fungovat. Přišlo mi tedy podivné, že se lidem podařilo některé věci zprovoznit (i když jsou dodávány informace, jak se k některým prostředkům dostali), ale rozhodla jsem se v tom příliš nešťourat, protože opravdu netuším, zda je to možné a logické. Nicméně kniha pěkně ukazuje, jak v dnešním světě člověk spoléhá na dané věci a tak většina planety neovládá dovednosti a znalosti, které jsou v případě nutnosti potřeba. Například jak a z čeho dostat elektřinu, jak fungují stroje, jak je opravit a obnovit a tak dále.
Většina knihy si jede spíše v monotónnějším duchu a je jen pouhým nástinem problematiky a života obyvatel. Nejvíc akce si autor našetřil na závěr, kdy už to ale celé utnul, takže je určitě potřeba přečíst i poslední díl, aby každý věděl, co se stalo a proč. Kromě klasických klišoidních témat o Američanech, vlastenectví, neustálém vyvolávání lidských práv a ústavy, o tom, jak je ohrožují jiné země a podobných věcech, které občas Amíci rádi neustále omílají jako nějací fanatici, můžete vidět klasický rozklad společnosti. Jak to dopadne, když přijdeme o základní životní potřeby, když lidé musí bojovat o přežití a o jídlo, o tom, jak těžké je pak vzít vše do starých kolejí, protože lidé jsou lidé a ne každý je schopný se rozumně domluvit. A co víc, jsou tací, kteří situace využijí pro vlastní moc.
Je pravda, že kniha nakonec byla opět spíše průměrnější povahy. Sice popis situace a problémů je zajímavý, ale příběh nedokáže dostatečně zaujmout. Většinu doby na mě ani nedýchalo to temno z apokalypsy, strach a další pocity (řekla bych, že něco podobného jsem psala do recenze i u prvního dílu). Spíše jsem měla dojem, že čtu o životě na venkově z divokého západu. Tentokrát nevím, jak lépe to popsat. Téma mě lákalo a vždycky lákat bude, ale ne každý dokáže sepsat příběh tak, abych při čtení měla opravdu silný dojem, abych se dokázala pořádně vžít, soucítit s postavami a děsit se, že by se něco takového mohlo opravdu stát.
Recenze
Ten John Materson mi dost připomíná Johna Masona ze seriálu "Falling Skies". Svou povahou a znalostí historie jsou tyto dvě postavy téměř identické.
Kniha nenavazuje ihned po skočení předchozího dílu. V ději se posouváme o nějaké dva roky od začátku katastrofy, takže spousta věcí byla přeskočena. Na jednu stranu by z toho v opačném případě asi byla kronika, ale zase mě jako čtenáře, kterého toto téma zajímá, autor ochudil o to nejzajímavější. Takhle jsme už vhozeni do vzniklé situace, kdy lidé nějakou dobu žijí v nových podmínkách, zvykli si na to a dokonce se začali podílet na obnově některých potřeb, které kdysi byly brány za samozřejmost.
Já jako laik tak úplně nechápu důsledky poničení elektroniky a technologií emp pulsem, vím jen, že prostě něco shoří a tak daná věc přestane fungovat. Přišlo mi tedy podivné, že se lidem podařilo některé věci zprovoznit (i když jsou dodávány informace, jak se k některým prostředkům dostali), ale rozhodla jsem se v tom příliš nešťourat, protože opravdu netuším, zda je to možné a logické. Nicméně kniha pěkně ukazuje, jak v dnešním světě člověk spoléhá na dané věci a tak většina planety neovládá dovednosti a znalosti, které jsou v případě nutnosti potřeba. Například jak a z čeho dostat elektřinu, jak fungují stroje, jak je opravit a obnovit a tak dále.
Většina knihy si jede spíše v monotónnějším duchu a je jen pouhým nástinem problematiky a života obyvatel. Nejvíc akce si autor našetřil na závěr, kdy už to ale celé utnul, takže je určitě potřeba přečíst i poslední díl, aby každý věděl, co se stalo a proč. Kromě klasických klišoidních témat o Američanech, vlastenectví, neustálém vyvolávání lidských práv a ústavy, o tom, jak je ohrožují jiné země a podobných věcech, které občas Amíci rádi neustále omílají jako nějací fanatici, můžete vidět klasický rozklad společnosti. Jak to dopadne, když přijdeme o základní životní potřeby, když lidé musí bojovat o přežití a o jídlo, o tom, jak těžké je pak vzít vše do starých kolejí, protože lidé jsou lidé a ne každý je schopný se rozumně domluvit. A co víc, jsou tací, kteří situace využijí pro vlastní moc.
Je pravda, že kniha nakonec byla opět spíše průměrnější povahy. Sice popis situace a problémů je zajímavý, ale příběh nedokáže dostatečně zaujmout. Většinu doby na mě ani nedýchalo to temno z apokalypsy, strach a další pocity (řekla bych, že něco podobného jsem psala do recenze i u prvního dílu). Spíše jsem měla dojem, že čtu o životě na venkově z divokého západu. Tentokrát nevím, jak lépe to popsat. Téma mě lákalo a vždycky lákat bude, ale ne každý dokáže sepsat příběh tak, abych při čtení měla opravdu silný dojem, abych se dokázala pořádně vžít, soucítit s postavami a děsit se, že by se něco takového mohlo opravdu stát.