Román, v němž Dostojevskij ukazuje hrůzu káznice a mravní bídu, do níž člověk může upadnout. Zároveň však ukazuje, že ani tehdy člověk nepřestává býti člověkem, a plně se staví na jeho stranu. Protestuje proti nesmyslnosti tehdejšího vězeňského systému, proti násilí na člověku, proti zlu vůbec. V pravdivosti a upřímnosti je největší síla této humanistické knihy, vycházející ze čtyřletého pobytu autora v omském pevnostním vězení.
Autor v knize čerpá z vlastních zkušeností s životem v sibiřské káznici poloviny 19. století, kdy jsou společně vězněni tuláci, zlodějíčci, političtí vězni, vrazi. Popisuje první dny ve vězení, denní řád a zvyky, seznamuje čtenáře s osobnostmi a příběhy spoluvězňů od vyloženě tragických postav po postavičky až komické. Zajímavý je i popis různých druhů ,,přilepšování" si, příběhy z vězeňské nemocnice, příhody se zvířaty. Nad tímto děním se ale autor stále zamýšlí nad zbytečností/nezbytností vězení, zločinu ve společnosti a příčinami, které ke zločinu a trestu vedou.
Zápisky z Mrtvého domu jsou asi nejvíce autobiografickým počinem Dostojevského. Jeho potrestání jako člena Petraševského spolku a následné prohlédnutí, že ten módní socialismus asi napáchá více zla než carský režim, a že tedy to jeho uvěznění asi mělo smysl, protože z něho vyšel jako uvědomělejší, to je myslím, hlavní, co si ze Zápisků odnést, ještě kromě toho, že i zlí lidé jsou někdy dobří, a že ne všichni trestanci jsou zrůdy.
Recenze