Kdo mě zná (myslím na verše), případně mě nepozná. Kdo mě nezná (myslím na verše), snad mě nějakým způsobem rozpozná. Curricula čili Příprava minulosti je lehkou knížkou o těžkých věcech. Jsou to, abych tak řekl, errata životních incidentů, errata také v tom smyslu, čemu se verše jakoby omylem vyhýbají. Každá výhybka, dribl?, přetvářka? ovšem - jako masky - skrývá, ověřuje pravdu; přetvářky jsou zrcadlem tváře. V Curriculech se nejedná o interpretaci, apologii či souhrn subjektivních a ještě méně objektivních událostí, které se dály nebo mohly přihodit; jsou toliko zázemím vymezeným prostorově v tom nejširším smyslu slova. Také zázemím lásky (zmírni moji lásku, modlí se Jakub Deml) i tragické samoty, náhlé samoty v celém národě mezi strupy ještě živého života, ale také zázemím veselého sladkého zmatku. Co bylo, nebylo. Budiž. Už je dost tohoto pseudoteoretického parazitování a odhalování. Budiž. Mohl jsem sbírku reorganizovat, dát do takzvaného pořádku, chronologického, tematického či ještě jiného, nicméně editor i já jsme dali přednost tomu, jak to bylo napsáno: s rychlou vášní, horkou jehlou, in natura. Nezdržuj hru, šeptá mi někdo jiný, než na koho tolik myslím.