Franz Werfel, pražský rodák, Rakušan a především skvělý spisovatel se ve svém románu Čtyřicet dnů pustil do dnes poměrně opomíjeného tématu genocidy Arménů v průběhu první světové války. Jeho hrdina Gabriel Bagratjan se jako vůdce více než čtyř tisíc uprchlíků na Mojžíšově hoře pokusil i přes zjevnou nepřízeň osudu uchránit své krajany před tureckou perzekucí.
Jeden a půl milionu mrtvých, to je konečný účet arménské genocidy v letech 1915-1918. Muslimové prori křesťanům a naopak, to je spor, který se táhne dějinami lidstva po tisíciletí. To, co se dělo Arménům během první světové války, zaujalo Franze Werfela natolik, že se začátkem třicátých let rozhodl napsat román o rodině, jejíž hlava, Armén Gabriel, byl více než 20 let ve Francii, kde si mimo jiné našel manželku a získal evropské vzdělání a pohled na svět.
Předně je třeba říci, že kniha je velmi rozsáhlá (víc než 700 stran), skvěle napsaná a plná reálií, ze kterých je znát, že Werfel v Sýrii byl a pohled na mrzáky pracující v Damašku v továrně na koberce ho prostě k psaní Čtyřiceti dnů vyprovokoval. Více než měsíc vzdorovali Arméni opevnění na Mojžíšově hoře Turkům. Seznámíme se nejen s Gabrielovou rodinou, ale i s ostatními místními osobnostmi, které autor vykreslil barvitě, uvěřitelně a neskutečně čtivě. Text se i po devadesáti letech nádherně čte, zprostředkovává emoce i prostředí, obšírně vysvětluje situaci a rozehrává desítky minipříběhů hlavních postav. Nechybějí láska a zrada, tragická smrt a líčení běžných starostí hladovějících utečenců všech společenských vrstev. Pro mě osobně nebyl problém si všechno velmi snadno představit, autorova schopnost popisovat je obdivuhodná.
Když budete knihu číst, nevyhnete se pocitu, že to všechno prostě musí špatně skončit. Zvlášť, když jenom trošku znáte reálie arménské genocidy, která je už dávno zapomenutá a její připomínání se třeba s připomínáním holokaustu nebo ukrajinského hladomoru nedá srovnat, tedy aspoň v našich podmínkách.
Příběhu poměrně dlouho chybí napětí, jelikož autor se nejdřív pustil do rozvláčného zasvědcování čtenářů do situace. To není ovšem vůbec na škodu, naopak. Děj samozřejmě graduje, po první stovce stránek už nechybějí zvraty, překvapení a napětí. Před koncem čtenáře čekají dvě velká překvapení, na ta se můžete těšit, stojí za to a jistě ani jedno z nich nebudete čekat.
Kniha Čtyřicet dnů není u nás tolik známá jenom proto, že její autor nepatří k nejčtenějším a navíc popisuje opomíjenou část dějin. Je škoda, že nejde o bestseller. Werfela všichni známe z maturitní otázky, ale ruku na srdce – kdo od něho opravdu něco četl? Na to, že je autorem románu Píseň o Bernadettě, si mnozí z nás vzpomenou. Teď si prosím pamatujte i knihu Čtyřicet dnů. Je skvělá a nejlíp uděláte, když si jí sami přečtete. Jistě ohromí i vás.
Recenze
Jeden a půl milionu mrtvých, to je konečný účet arménské genocidy v letech 1915-1918. Muslimové prori křesťanům a naopak, to je spor, který se táhne dějinami lidstva po tisíciletí. To, co se dělo Arménům během první světové války, zaujalo Franze Werfela natolik, že se začátkem třicátých let rozhodl napsat román o rodině, jejíž hlava, Armén Gabriel, byl více než 20 let ve Francii, kde si mimo jiné našel manželku a získal evropské vzdělání a pohled na svět.
Předně je třeba říci, že kniha je velmi rozsáhlá (víc než 700 stran), skvěle napsaná a plná reálií, ze kterých je znát, že Werfel v Sýrii byl a pohled na mrzáky pracující v Damašku v továrně na koberce ho prostě k psaní Čtyřiceti dnů vyprovokoval. Více než měsíc vzdorovali Arméni opevnění na Mojžíšově hoře Turkům. Seznámíme se nejen s Gabrielovou rodinou, ale i s ostatními místními osobnostmi, které autor vykreslil barvitě, uvěřitelně a neskutečně čtivě. Text se i po devadesáti letech nádherně čte, zprostředkovává emoce i prostředí, obšírně vysvětluje situaci a rozehrává desítky minipříběhů hlavních postav. Nechybějí láska a zrada, tragická smrt a líčení běžných starostí hladovějících utečenců všech společenských vrstev. Pro mě osobně nebyl problém si všechno velmi snadno představit, autorova schopnost popisovat je obdivuhodná.
Když budete knihu číst, nevyhnete se pocitu, že to všechno prostě musí špatně skončit. Zvlášť, když jenom trošku znáte reálie arménské genocidy, která je už dávno zapomenutá a její připomínání se třeba s připomínáním holokaustu nebo ukrajinského hladomoru nedá srovnat, tedy aspoň v našich podmínkách.
Příběhu poměrně dlouho chybí napětí, jelikož autor se nejdřív pustil do rozvláčného zasvědcování čtenářů do situace. To není ovšem vůbec na škodu, naopak. Děj samozřejmě graduje, po první stovce stránek už nechybějí zvraty, překvapení a napětí. Před koncem čtenáře čekají dvě velká překvapení, na ta se můžete těšit, stojí za to a jistě ani jedno z nich nebudete čekat.
Kniha Čtyřicet dnů není u nás tolik známá jenom proto, že její autor nepatří k nejčtenějším a navíc popisuje opomíjenou část dějin. Je škoda, že nejde o bestseller. Werfela všichni známe z maturitní otázky, ale ruku na srdce – kdo od něho opravdu něco četl? Na to, že je autorem románu Píseň o Bernadettě, si mnozí z nás vzpomenou. Teď si prosím pamatujte i knihu Čtyřicet dnů. Je skvělá a nejlíp uděláte, když si jí sami přečtete. Jistě ohromí i vás.
Werfel se rozhodl knihu napsat poté, co se při cestě do oné oblasti setkal se sirotky po genocidě, horko těžko se protloukajícími životem. Dal se do objemného pátrání v archivech, do rozhovorů s přeživšími, do hledání všech možných informací... Výsledné dílo je monumentální. Obsahuje množství reálných postav a citátů. Styl knihy je částečně dokumentární, ale stále se drží pohledu jednotlivců a dopadu na jejich životy. Musím říct, že jsem knihu nezvládla dočíst. Ne tolik proto, že je dlouhá (a některé pasáže, upřímně, byly dost zdlouhavé, musela jsem se dost nutit), ale proto, že mistrně popisuje zoufalství v životech lidí a já jsem to ke konci prostě už nezvládla. Kniha ve mně vyvolala spoustu otázek např. ohledně náboženství (může křesťan, který hlásá lásku, jít do boje?) nebo povahy člověka (jak se z obyčejných lidí stávají podporovatelé genocidy svých sousedů?).