Jméno, které snad každý alespoň někdy slyšel – Haruki Murakami. Jméno, které mně připadá, že je předurčeno pro umělce. Možná jeho knížky milujete, možná se jich trochu bojíte. Ať tak či tak, tuto knihu povídek si rozhodně přečtěte.

Název knihy – První osoba jednotného čísla – nám dává tušit, že se autor vrátil ke svým začátkům, kdy pro něj bylo typické, že psal v první osobě. Osm povídek nás zavede do Japonska, dočteme se v nich o životě, lásce, ženách, ale i o smrti, hudbě, sportu. V povídkách se prolíná realita, fantazie, fikce, ale vždy tak, že to působí přirozeně a uvěřitelně a při čtení si budete říkat: „Opravdu se může opice naučit mluvit?“.

Díky tomu, že autor používá vyprávění v první osobě, působí text neskutečně reálně, jako když nám vypráví svoje zážitky a my vlastně nevíme, co je pravda a co ne. Každá povídka mě pohltila a já si chvílemi připadala, že čtu celý román, nikoliv jen krátký text, protože tam bylo vše. Popisy, které zaujmou vaši představivost, ale i emoce. Postavy, ke kterým si dokážete okamžitě vybudovat vztah a prožívat jejich příběh společně s nimi. Murakami píše s lehkostí, věty krásně a přirozeně plynou.

Od autora jsem zatím četla pouze dvě knížky. Moje první setkání s ním byla krátká novelka Spánek, která si mě získala natolik, že jsem ihned věděla, že od něj budu potřebovat další knížky. Tou byla Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování. Současná novinka mě opět navnadila, abych se podívala po dalších Murakamiho knížkách a rozšířila si tak svůj čtecí obzor.

Pokud jste od autora ještě nic nečetli, je tato povídková sbírka ideální volbou to napravit. A pokud máte jeho knížky přečtené a načtené, tak rozhodně Vás tato potěší a rádi si ji zařadíte do knihovničky mezi ostatní. schovat popis