Dějiny světa v posledních pěti tisících letech jsou především dějinami jazyků, které jsou tím, co pojí lidská společenství a umožňuje jim sdílet společnou historii a předávat ji z generace na generaci, vyprávět ji dál a dál. Přesto se však o dějinách největších světových jazycích mluví a píše je velmi málo. Říše slova Nicholase Ostlera je prvním textem svého druhu, který vypráví příběhy jazyků v celé jejich okouzlující škále. Věnuje se převratným novinkám na poli vzdělání, kultury, diplomacie, s nimiž přišli mluvčí sumerštiny na Předním východě, ale i novodobému úspěchu arabštiny, neobyčejné houževnatosti a odolnosti čínštiny v průběhu dvaceti století nájezdů a vpádů zvenčí, rozšíření sanskrtu ze severu Indie až na Jávu a do Japonska, sebevědomé řečtině, ale i zápolení, z něhož vzešly moderní evropské jazyky, neopomíjí ani příčiny celosvětového rozšíření angličtiny. Stejně jako vzestupy jazyků jsou i jejich pády a neúspěchy neméně fascinující. Proč se němčina nerozšířila stejně jako angličtina? Proč egyptština, která přežila tři tisíce let cizí nadvlády, nakonec podlehla arabštině? Proč je holandština v dnešní Indonésii téměř neznámým jazykem, ale angličtina v Indii zapustila kořeny, přestože Britové vládli Indii stejně dlouho jako Nizozemci ve Východní Indii?