Není lehké knihu číst. Stačí jen pár stránek, aby se ve vás vzbouřila hromada emocí. Aby se vám udělalo špatně. Abyste byli naštvaní. Abyste byli smutní. Zůstanete jen nechápavě zírat na...
číst celé
Není lehké knihu číst. Stačí jen pár stránek, aby se ve vás vzbouřila hromada emocí. Aby se vám udělalo špatně. Abyste byli naštvaní. Abyste byli smutní. Zůstanete jen nechápavě zírat na stránky, co se vám rozmazávají před očima. Vyvstane tolik otázek. Co se s člověkem stane, že dokáže mučit a zabíjet lidi a ještě se u toho bavit? V kterou chvíli z nich vymizela lidskost a svědomí? Co se z nich stalo? Vraždící stroje? Něco nelidského, co bez mrknutí oka umučí bez rozdílu kohokoliv. Je hrozné umučit muže. Je hrozné umučit ženu. Je naprosto obludné mučit dítě. Dítě, co se ještě ani nenaučilo mluvit. Dá se vůbec mluvit o štěstí, že někdo přežil a bude s sebou nést následky po zbytek života?
Autor zde syrově a upřímně popisuje průběh války, které se osobně účastnil, výpovědi místních obyvatel i obětí mučení. Kromě toho zde také vychází najevo, jak se k tomuto konfliktu postavily (nebo spíše nepostavily) ostatní státy, včetně České republiky, ze které jsem byla opravdu zklamaná.
Válka o které nechcete nic vědět, ale rozhodně byste o ní vědět měli.
„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”
schovat popis
Všem sráčům navzdory je zásadní svědectví o bolesti, odvaze a nezlomnosti bosenského lidu během krutých válečných let. Tato kniha vás vtáhne do reálných příběhů obětí, intelektuálů i obyčejných lidí, kteří přežili jednu z nejtemnějších kapitol evropské historie.
Obsah a význam knihy
Kniha nabízí padesát kapitol, jež jsou zpracovány formou reportáží, rozhovorů, kritických esejí a osobních reflexí. Detailně přibližuje bolestné období Bosny a Hercegoviny v letech 1992-1996 a ukazuje, jak se Evropa často tvářila slepě k tomuto válečnému konfliktu. Autor Jan Urban kriticky hodnotí nejen zahraniční mocnosti, ale i vlastní společnost, která často volila alibismus a ignoranci před pravdou a pomocí.
Kniha je výjimečná svou autentičností a hloubkou - představuje unikátní zdroj informací a pohledů nejen pro ty, kteří se zajímají o novodobou evropskou historii, ale i pro všechny, kdo chtějí pochopit, jak se společnost může ocitnout v krizi a jak je důležité neustupovat nespravedlnosti a lhostejnosti.
„Blbosti, neslušnosti a Neilovým sráčům se neustupuje,“ shrnuje autor hlavní poselství své knihy, která je zároveň výzvou k aktivnímu postoji a zodpovědnosti každého jedince.
Proč právě tato kniha?
Unikátní svědectví o válečném konfliktu v Bosně a Hercegovině, které jinde v České republice nenajdete.
Komplexní pohled na společenské a politické souvislosti konfliktu.
Osobní příběhy obyčejných lidí i intelektuálů - kniha dává hlas těm, kteří často zůstávají nevidět.
Kritický a obsažný obsah pro hlubší porozumění současnému světu a jeho problémům.
Inspirace k zamyšlení nad hodnotami svobody, lidskosti a občanské odvahy.
Hlavní vlastnosti knihy
Autor: Jan Urban
Obsah: 50 kapitol v různých literárních formách - rozhovory, reportáže, eseje, reflexe.
Téma: Válka v Bosně a Hercegovině (1992-1996), politická i společenská kritika.
Jazyk: Český
Vydání: Originální a autorův osobní pohled, který nabízí hluboké poznání historického i lidského rozměru konfliktu.
Není lehké knihu číst. Stačí jen pár stránek, aby se ve vás vzbouřila hromada emocí. Aby se vám udělalo špatně. Abyste byli naštvaní. Abyste byli smutní. Zůstanete jen nechápavě zírat na stránky, co se vám rozmazávají před očima. Vyvstane tolik otázek. Co se s člověkem stane, že dokáže mučit a zabíjet lidi a ještě se u toho bavit? V kterou chvíli z nich vymizela lidskost a svědomí? Co se z nich stalo? Vraždící stroje? Něco nelidského, co bez mrknutí oka umučí bez rozdílu kohokoliv. Je hrozné umučit muže. Je hrozné umučit ženu. Je naprosto obludné mučit dítě. Dítě, co se ještě ani nenaučilo mluvit. Dá se vůbec mluvit o štěstí, že někdo přežil a bude s sebou nést následky po zbytek života?
Autor zde syrově a upřímně popisuje průběh války, které se osobně účastnil, výpovědi místních obyvatel i obětí mučení. Kromě toho zde také vychází najevo, jak se k tomuto konfliktu postavily (nebo spíše nepostavily) ostatní státy, včetně České republiky, ze které jsem byla opravdu zklamaná.
Válka o které nechcete nic vědět, ale rozhodně byste o ní vědět měli.
„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”
Oproti knize ,,Jako bys jedla kámen,, je tato méně protisrbsky laděna, avšak taky žádná sláva. Samozřejmě, obsah opět zajímavý, ale ocenila bych vysvětlivky, doplnění ke konkrétním událostem, které za ty roky byly vyvráceny, upraveny či nepotvrzeny, když si vezmeme, že toto je novější vydáni. Čtenáře, neznalé problematiky, toto může mást a myslím si, že zrovna o Jugoslávském konfliktu je třeba rozšiřovat pravdivější, relevantnější informace.
Titul, u kterého se velmi lehce zamění závažnost tématu s kvalitou knihy jako takové. Ne snad že by Jan Urban neuměl napsat reportáže, které si rozhodně nebudete číst před spaním. Problém je, že jsou všechny na jedno brdo; a to nejen tématicky, ale i osnovou. Po přečtení dvou třech z nich, už vám vlastně žádná další nic nedá, protože jeho myšlenky, styl, to po čem jde, se neobměňují, nepřistupujeme k tomu z jiných úhlů, prostě píše jednu (nesporně důležitou) reportáž stále dokola. Ano, ta reportáž je sama o sobě vynikající a i po dvaceti letech aktuální (dnes ostatně více než kdy jindy), ale je nemlich stejná jako ty před ní i ty po ní.
Na ploše vydávání v magazínech v rozmezí několika let to nevadí, takto kondenzované na cca dvou set stranách ano. Navíc je to poskládané halabala a tak dochází k až vyloženě směšným situacím, kdy v jedné mladší reportáži dá k dobru nějakou historku, o několik kapitol/reportáží později ji takřka slovo od slova použije "znovu" (byť ve skutečnosti jde o starší reportáž než byla ta první), ale bez finálních informací, protože je tenkrát ještě nevěděl. Ve výsledku je to více důležité než dobré, ale je to natolik důležité, že je to vlastně dobré.
Všem sráčům navzdory je kniha, u které jsme se hodně dlouho rozmýšlela zda si ji mám koupit nebo ne. Jsme úplně vysazená na knihy, ve kterých jsou sprostá slova v každé druhé větě. A tahle kniha má sprosté slovo hned v názvu. No riskla jsme to a knihu koupila. A jsme velmi ráda, že jsme si kńihu koupila, protože byla vážně skvělá. V knize se hodně zamyslíte nad lidským životem a právy lidí. Doporučuji!
30/08/2018
Kniha návstěv
Ověřené příspěvky jsou tak označené, ostatní jsou neověřené.
Autor zde syrově a upřímně popisuje průběh války, které se osobně účastnil, výpovědi místních obyvatel i obětí mučení. Kromě toho zde také vychází najevo, jak se k tomuto konfliktu postavily (nebo spíše nepostavily) ostatní státy, včetně České republiky, ze které jsem byla opravdu zklamaná.
Válka o které nechcete nic vědět, ale rozhodně byste o ní vědět měli.
„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”
Na ploše vydávání v magazínech v rozmezí několika let to nevadí, takto kondenzované na cca dvou set stranách ano. Navíc je to poskládané halabala a tak dochází k až vyloženě směšným situacím, kdy v jedné mladší reportáži dá k dobru nějakou historku, o několik kapitol/reportáží později ji takřka slovo od slova použije "znovu" (byť ve skutečnosti jde o starší reportáž než byla ta první), ale bez finálních informací, protože je tenkrát ještě nevěděl. Ve výsledku je to více důležité než dobré, ale je to natolik důležité, že je to vlastně dobré.