Nejlepší díl série? Ta slova svrbí na jazyku hůř než nějaký groteskní ústní parazit. Chce se to říci. Ale přesto tak nakonec asi neučiním, a když už ano, tak s nějakým tím falešným slovíčkem typu "zřejmě" či "patrně". S takovýmito majestátními sériemi je to totiž stejné jako s řekami. Kdo posoudí, jestli je půvabnější rozverná horská bystřina, líný střední tok vonící po hnoji a domově, kaskády vodopádů, nebo okázale rozvrkočená delta ověnčená krokodýly? Píseň ledu a ohně zkrátka připomíná kvalitní prostibolo: nabízí lecjaké požitky. V Bouři mečů většina čtenářů nejspíše ocení onoho splašeně ubíhajícího hřebce, jenž slyší na jméno Děj. To je asi v pořádku. Ovšem pozor! To, co je nejdůležitější, možná není tak docela neviditelné, ale rozhodně je to občas vybaveno dosti zákeřnými mimikrami. Vracejí se témata a motivy z minulých dílů: význam cti, konflikty přísah, láska proti věrnosti, neurčitost dobra a zla (nebo naopak jejich dost jasná určitost), lež milosrdná i nemilosrdná, vztah vazala a lenního pána... a tak dále. To všechno se rafinovaně proplétá celou knihou jako křečové žíly nohama penzionované kadeřnice. Všechny tyhle věci ale budete vnímat spíše instiktivně. Při čtení asi nebude čas se nad nimi zamýšlet, i když jste možná přemýšlivé typy a možná byste dumali rádi. Dechberoucí scény, zvraty a převraty jsou zde zkrátka nakupeny příliš hutně. Musím se přiznat, že při každém otevření Bouře mečů jsem si musel vypomáhat plně automatizovaným respiračním přístrojem. A to jsem ji přečetl třikrát - vždy s otevřenou hubou (nebo lépe řečeno tlamou, ať zachovávám dekorum). Fakt, že jde o třetí díl série, dost pomáhá. Martin umně zužitkovává půdu, kterou si připravil předchozími dvěma kusy: se sympatickou postavou, která vás provází už tři tisíce stran, nelze jinak než se sžít natolik, že pro vás budou její osudy skoro stejně důležité jako vaše. To je něco, čeho by se u povídky nebo i románu dosahovalo dost obtížně. Podobným případem jsou obraty, kdy zjistíte, že nenáviděný zloduch vlastně tak docela špatný chlapík není... Kriticky zastřílet bych si mohl třeba na ne úplně obratný a přesný překlad (Martin si zaslouží víc než jen průměr!) nebo na občasné dráždění strachujících se čtenářů až na hranici únostnosti. Ale neudělám to: na to, jak moc je Bouře mečů vydařená, jsem vlastně chválil dost málo, takže začít hanět by asi nebylo fér. A jiní to jistě rádi udělají za mě. GRRM o Tolkienovi jednou řekl, že mu nejvíce vyčítá Gandalfovo vzkříšení. Mohlo by se zdát, že se sám podobného prohřešku nevyvaroval. Ale než mu to půjdete vyčinit ozbrojeni meči, sekerami, válečnými motykami a vázanými Bouřemi mečů (přičemž tato poslední zbraň je vzhledem ke své velikosti a váze rozhodně nejvražednější), raději počkejte na to, co teprve přijde. Není dobré se unáhlovat, jak říkají páni entové, a obzvláště to platí u spisovatele, jehož druhé jméno je zákeřnost a třetí jméno intrika (a čtvrté jméno Raymond a páté jméno Richard). Snad by bylo lepší, kdyby si autor některé dějové zvraty z konce knihy nechal až do Hostiny pro vrány, jež je - zejména po tomhletom paroxysmickém gejzíru akce - přece jen trochu pomalá. Na druhou stranu jsem rád, že Bouře mečů je taková, jaká je. Zažít toho tolik v jedné knize, to se mi asi hned tak znovu nepoštěstí.
Recenze
Robb Stark je nucen bránit mladé království proti zuřivosti Greyjoyů, kteří si chtějí Sever zabrat pro sebe. Divocí vytáhli zpoza Zdi a spolu s nimi nabývají na síle Jiní. O celý kontinent dál se vydává na válečné tažení Daenerys a její draci nebezpečně rostou.Každý podniká odhodlanou výpravu za své vítězství, a všichni dohromady halí svět do temné bouře mečů, která je však pouhou dětskou šarvátkou ve srovnání s válkou mezi silami dobra a zla, jejíž hrozba se blíží…
V knize se dozvíte ještě více o hrdinech - možná někdo zase umře, ale to vám samozřejmě neprozradím do detailů - dále se dozvíte více informací, u kterých vám bude více jasné, jak to všechno vlastně v tom světě George Raymonda Richarda Martina vlastně je.
A to je to, co Martinovi zatím funguje naprosto dokonale. Charaktery postav jsou dokonale propracované a navíc naprosto uvěřitelné. Byla jsem stejně unavená jako Sansa, když jí sdělili, že si vezme Roberta, a taky stejně ztracená jako Arya, když si uvědomila, že nemá žádnou smečku.
A tak jediné, co mi vadilo, ale to je můj osobní problém, bylo až příliš často opakované "Nevíš nic, Jone Sněhu".