„Prostý jako výraz básníka, tak prostá je i jeho hudba; do citů, které vyslovují verše, se hluboce vcítil a tyto pocity reprodukoval v tónech tak, že je žádné srdce nemůže zpívat a slyšet bez vroucího pohnutí.“ Tak vystihl vídeňský recenzent genialitu Schubertovy Zimní cesty vydané v posledním roce skladatelova života. Verše Wilhelma Müllera (1794–1827) na Schuberta silně zapůsobily. Pořadí básní si pozměnil tak, že vznikl příběh; příběh tuláka, člověka bez domova, zklamaného v lásce i celým světem. Příběh, který odjakživa kladl otázky, do jaké míry je v něm také životní zkušenost obou autorů, básníka i hudebníka, jejichž životy se časově překrývaly a oběma skončily příliš brzy. Motiv tuláka, vyčleněného osamělce, byl charakteristický pro romantismus 19. století, ale zdá se, že rezonuje s pocitem osamělosti přítomným v duši současného člověka. Basista Jan Martiník je jedním z těch vzácných pěvců s velkým, barevným hlasem a nezměrnou citlivostí pro intimitu písní. Soutěžní vavříny (2007 finalista soutěže Placida Dominga „Operalia“, 2009 vítěz BBC Cardiff Singer of the World v kategorii „Píseň“) i zkušenosti z operních scén (mj. sólista Staatsoper Unter den Linden Berlin) jen potvrzují jeho mimořádné dispozice. Po supraphonském debutu (Martinů – The Epic of Gilgamesh / Česká filharmonie, M. Honeck) přináší svou Zimní cestu s citlivě provázejícím Davidem Marečkem. Síla jejich společné hudební pouti je právě v neokázalé prostotě a hluboké intimitě.