Národní třída
231
Kč
DMOC 295 Kč
Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulostí a rodinnými démony. Drsná a zároveň melancholická novela ze sídliště, kde lidé a domy vzdorují přírodě i neodvratnému zániku. Nový Rudiš zasáhne čtenáře přímo na solar....
číst celé
Nakupte společně
- Mohlo by Vás také zaujmout
- Další knihy autora
- Další zboží nakladatele
- Naposledy prohlédnuté
Podobní autoři
Štítky knihy
Návrh štítků k produktu
Navrhněte maximálně 5 klíčových slov (štítků) k tomuto produktu.
Za každý přidaný štítek musíte poté 5x ohodnotit štítky ostatních.
Nezapomeňte navrhnuté štítky uložit stisknutím tlačítka „Uložit přidané štítky“.
K této knize jste navrhli štítky:
Proč nakupovat u nás?
-
Největší skladové zásoby sortiment všeho druhu
-
Levná doprava doslova za pár kaček
-
Spokojení zákazníci známka kvality
-
Vyzvednutí kdekoliv místo vybíráte vy
-
Skvělá zákaznická podpora neváhejte zavolat
Kniha návstěv
Ověřené příspěvky jsou tak označené, ostatní jsou neověřené.
Rudišovi se podařil příběh poskládaný do krátkých a úderných vět a troufnu si tvrdit, že máme před sebou knihu, kde platí ono známé - co odstavec, to zajímavá a neotřelá myšlenka. Zajímavostí je, že když jsem se ptal na názor různých lidí, kteří knihu četli, co si z příběhu odnesli, každý odpověděl jinak. Někdo viděl v postavě hlavního hrdiny, kterému se přezdívá Vandam a nezná nic jiného než sídliště, hospodu a řeči o své vlasti - omezeného jedince, který si bude to své opakovat stále dokola jak ohraná, gramofonová deska. Jiný v něm viděl například odhodlaného vlastence schopného bránit svou zem za každou cenu. Každopádně, je to vše věc k zamyšlení a já sám jsem si z celého příběhu odnesl, že můžete na sobě pracovat jakkoli, můžete mít ideály jaké chcete, někdy stačí vteřina a všechno je úplně jinak. Přestáváte být "Vandamem" a natahujete ruce s prosbou o pomoc, abyste mohli vstát.
Přečetl jsem všechny Rudišovy knihy a Národní třídu řadím k vrcholu jeho tvorby. Výborná je i jako audiokniha čtená hercem Hynkem Čermákem. Možná budete patřit jako já k těm lidem, kdo si budou chtít opatřit tenhle titul jak v tištěné podobě, tak v jeho mluvené audioverzi.
Problém, který s knihou mám, začíná a končí právě v postavě Vandama. Ten kluk je vděčným hrdinou, protože to rozhodně není ten typ, jehož největším dobrodružstvím by bylo koupení labradora. Jenže jeho charakter, byť nabízí tolik možností jak exhibovat, je prázdnější než se na první pohled zdá. Je jen skořápkou, kterou jeho vlastní nedomrlost a omezenost (natolik čecháčského původu) vyplnila mongoloidními představami o sobě samém jakožto Posledním římanovi. Je to ale ve finále pouze duševní vata, která se točí kolem jeho existence a která ji dodává falešnou hloubku. Falešnou, protože Vandam je ve skutečnosti prvotřídní debílek, který si pro svoje mrzké hodnoty musí najít opodstatnění a omluvu, což činí nejjednodušší možnou cestou, tolik příhodnou blbcům jako je on. Takže tu máme nacionalismus, Hitlera, římany a jilmy, citlivého kluka, který brání bažinu před nájezdníky z centra.
Problém není v tom, že by na to Rudiš vsadil a očekával, že to dodá jeho postavě patřičnou plastičnost. On to podle všeho musel udělat, protože aby byl Vandam přesným vzorem tradičního českého blba, co sedí celý dny v knajpě a sem tam si v neděli z prdele zahajluje, musí mít tuto nebo podobnou základnu. Problém nastává při otázce: a zajímá mě tenhle člověk vůbec?
Já Vandamovi seru na všechny jeho povídačky o minulosti a bažinách. Jsou to kolovrátkové, potižené ideje skomírající trosky, která nenašla žádné místo ve světě – především proto, že si vytvořil svůj vlastní svět. Ale zpět k té otázce. Ten člověk mě nezajímá, byť je psaní o něm v několika momentech svižné a poeticky upřímné, co se týče dialogů. S takovými lidmi jsem vyrostl. My všichni je známe a víme, že tam kde začíná jejich Ahoj vole, tam končí naše lítost vůči nim. Vandamovy odbočky do minulosti, především k jeho otci a k němu, klukovi co plakal na balkoně mě vyloženě iritovaly – iritovaly, protože se mi snažily vnutit pocit, že ten kluk má nějaký to srdce a že si možná zaslouží i nějakou tu lítost, nebo druhý soud.
Zase: vím, že to není Rudišova chyba. Tihle lidé jsou labilní jedinci. Taky si rádi popláčou. Potají, vedle činek. A pak si dají pivko. Kniha by bez toho nebyla úplná, protože Vandam by nebyl úplný.
Nebyl by totiž úplným obrazem klasického českého pepíka/vylízance, který si myslí, že Vandas je Ježíš a že zelená vyřeší úplně všechno. Ok, chápu, ne každej z nás sere mramor, ale zase se ptám: Má mě tenhle kluk kurva zajímat? Proč by měl? Jak mám ocenit vše v knize, její styl, sem tam dobrou myšlenku, když mi je ten člověk u zadku?
Kdybych v průběhu čtení cítil zhnusení a na konci Vandama bytostně nenáviděl, pak bych zřejmě uznal, že se Rudišovi povedlo napsat skvělé dílo. Jenže já nepocítil vůbec nic. Pocit vzrušení po přečtení jsem měl asi takový, jako kdybych hodinu krájel brambory. Prostě konec, hotovo, ať ten kluk jde se psem do parku nebo zdechne, je mi to putna.
Na jednu stranu je to chyba Rudiše, protože mi až moc násilně celou dobu cpe do hlavy, jak moc je ten kluk živý a mrtvý zároveň, což často činí velmi pozérskou a vynucenou hrou s jazykem, kdy napodobuje uvažování titulního blba. Už mi není šestnáct let, abych v těch větách hledal nějaký hlubší moudra. Nejsou tam, stejně jako nejsou ve Vandamovi.
Všichni chodíme do IKEA, vy pankáči.
Nicméně chápu, že v rámci jakési uvěřitelnosti primitivity musel podřídit formu obsahu. Další důvod, proč jsem necítil nic, byl ale daleko horší. A to ten, že jsem ve Vandamovi nespatřil žádnou nestvůru. Byl t prostě jen blbec, blbec tak běžného typu v této republice, že už nedokáže šokovat či něčím překvapit (nedej bože zhnusit).
Ovšem pokud byl toto Rudišův plán (popsat imbecila = po přečtení necítím nic = uvědomím si, jak moc je špatná společnost a moje morálka, protože nic necítím), pak se mu povedl. Teď mě omluvte, jdu si namazat chleba s paštikou.