Nesourodá skupinka lidí. Hrůzostrašný dům na opuštěném ostrově. Dětská rýmovačka o deseti malých černoušcích. Vrah, který se rozhodl pomstít staré křivdy. „Deset malých černoušků“ je nejprodávanější detektivka všech dob, čemuž se vůbec nedivím. Christie vymyslela důmyslnou a zároveň naprosto šílenou zápletku a také si pohrála s psychologií svých postav. Při čtení vám bude běhat mráz po zádech a je úplně jedno, zda knihu čtete poprvé anebo po padesáté.
Představovat Agathu Christie (1890 – 1976) zřejmě nemá smysl. Tato Angličanka má pro žánr detektivky podobný význam jako vynález knihtisku pro literaturu. Po právu se honosí titulem Královna detektivek a dosud se nenašel nikdo, kdo by ji z jejího pomyslného trůnu sesadil. Ačkoliv Christie proslula jako inovátorka klasických detektivek hádanek (či křížovek, chcete-li), román „Deset malých černoušků“ z roku 1939 je možné označit za thriller, nebo dokonce horor. Najdeme zde samozřejmě i prvky z klasické detektivky, ale kniha je naprosto unikátní v tom, že ji můžete číst pořád dokola a ona vás bude stále okouzlovat svou atmosférou hrůzy a děsu.
Verze v novém kabátku, kterou právě vydalo nakladatelství Knižní klub, odpovídá originálnímu textu knihy. Pokud jste knihu nikdy nečetli a znáte pouze některé z filmových zpracování, pak vězte, že filmaři si kvůli divákům výrazným způsobem předělali závěr knihy. Totožnost vraha a jeho motivaci zachovali, ale jejich verze je líbivější a stravitelnější pro sentimentální duše. Dějiště se ve filmech zaměňovalo za tábor v divočině anebo hotel odříznutý od světa, ale nikdo mi nevymluví, že ostrov uprostřed rozbouřeného moře, který je přesto na dohled od pevniny, nebyl nejlepší možnou volbou.
Psát o obsahu mi připadá jako nošení dříví do lesa, protože zápletka „Deseti malých černoušků“ je notoricky známá. Deset lidí, kteří se vzájemně neznají a nemají na první pohled nic společného, je vylákáno pod různými záminkami na ostrov, o kterém si lidé vypráví strašidelné historky. Někdo z pozvaných se domnívá, že sem přijel kvůli práci, někdo si myslí, že je na dovolené a jiní věří tomu, že se tu setkají se starými známými. Jak je u Christie zvykem, první vraždu vám naservíruje už během společné večeře.
Při ní se hosté dozvědí, že nastal čas pomstít staré hříchy, a čtenářům je jasné, že všichni do jednoho mají zemřít. Kdybyste ale byli obzvláště nedůvtipní, pak máte k dispozici dětskou básničku, kde je vše polopaticky vysvětleno, a deset sošek černoušků, které se záhadně ztrácí. Myslím, že už v tuto chvíli si budete nervózně kousat nehty a že si pro jistotu rozsvítíte ve všech místnostech. Napětí se stupňuje, aktéři postupně umírají, a protože to vypadá, že vrah musí být na ostrově, začne vám docházet, že před sebou máte neřešitelnou záhadu.
Ale nebyla by to Královna detektivek, aby vám na konci nepředvedla, že i naprosto absurdní věci se dají vyřešit logicky. Jenomže, jak chtít chladnokrevné uvažování od někoho, kdo je vystrašený k smrti, že? Z ostrova budete mít klaustrofobický pocit a rozhodně vám nebude činit potíže vcítit se do všech postav. Christie v této knize použila všechno, v čem vždy excelovala. Máme tady úžasnou atmosféru, unikátní zápletku, břitké dialogy i její pověstný černý humor. Naštěstí tu není ani zmínka o špionáži nebo konspiračních teoriích a v originální verzi nenajdete ani jednu milostnou scénu, které (při vší úctě) v jejím podání mnohdy působí poněkud toporně.
„Deset malých černoušků“ to je Agatha Christie ve své vrcholné formě. Přiznám se, že tuto knihu čtu pokaždé, když si chci spravit chuť po rozpačitých pokusech, které se dnes vydávají za detektivky. Tenhle příběh se mi neomrzí, a i když ho znám téměř nazpaměť, nic to nemění na faktu, že žádnou jinou knihu si takhle nevychutnám. Proto mě mrzí, že podobných thrillerů nevytvořila Christie víc.
schovat popis