Plešatá zpěvačka s podtitulem Antihra byla v době svého vzniku objevem. Jde o první Ionescovo dramatické dílo, které zároveň otevírá cestu dalším tvůrcům t.zv. absurdního divadla. Také Židle patří mezi Ionescova nejvýznamnější dramatická díla.
číst celé
Plešatá zpěvačka s podtitulem Antihra byla v době svého vzniku objevem. Jde o první Ionescovo dramatické dílo, které zároveň otevírá cestu dalším tvůrcům t.zv. absurdního divadla. Také Židle patří mezi Ionescova nejvýznamnější dramatická díla.
schovat popis
Plešatá zpěvačka je podle mě jeden z nejlepších příběhů, které si můžete zvolit do seznamu maturitní četby. Já jsem ji přečetla během chvilky, doslova, a můžu říct, že mě její čtení i bavilo. V téhle knize totiž nejde ani tak o to příběh pochopit, jelikož se autor řadí se svými díly k absurdnímu dramatu, takže se tady nedočkáte pořádného příběhu, ale určitě se pobavíte nad tím, jak nesmyslné to celé je.
Je to takové hodně přitažené za vlasy. Inu je to absurdní drama. Nic obvyklého od toho proto nečekejte. Brožura prezentuje děj divadla. Když si topřečtete, budete pobaveni i znepokojeni zároveň. Kniha je totiž stejně jako hra vtipně napsaná, ale ty myšlenky, které z toho plynou, tedy zase až tak pozitivní nejsou. Pokud si rádi rozšiřujete obzory, máte rádi výzvy a zkoušíte nové věci, dřívě než půjdete do divadla, zkuste si přečíst tuhle knížku, jestli se vám bude líbit a podle ní se rozhodněte.
Tohle absolutní drama buď lidi nenávidí a nebo milují a já patřím konkrétně do té druhé skupiny. Mě zkrátka absurdismus v tomhle díle neskutečně bavil a dílo jsem si užila. Plešatá zpěvačka, Židle není určitě tak známé dílo v téhle době jako třeba R.U.R, ale dle mého stojí taky za to! Je výjimečné v tom, že dokáže i moderního člověka hodně dobře pobavit a já jsem byla po dočtení nesmírně spokojená! Wow!
Miluju absurdní dramata a za to může právě Plešatá zpěvačka. První jsem ji viděla jako divadelní inscenaci a odcházela jsem z divadla tak nadšená a rozesmátá jako už dlouho ne. Když jsem si knížku přečetla, vůbec mě nezklamala. Na jednu stranu bláznivé, vtipné a zamotané, na druhou stranu trochu znepokojivé a smutné, když si uvědomíte, na jaké problémy všemi těmi hříčkami a vtipy autor poukazuje. Doporučuji.
Mám moc ráda tuhle Edici D - mám doma už poměrně slušnou sbírku. Jsou takové, které čtu opakovaně (třeba Sluha dvou pánů, Poprask na laguně, Noc na Karlštejně), a pak takové, které už určitě znovu číst nebudu - a to jsou bohužel zrovna tyto dvě. Není to ale asi chyba knihy samotné, jen mi nesedí absurdní drama. Přitom začátek Plešaté zpěvačky byl docela fajn, postupně, jak děj ztrácí logiku, ztrácí pro mě i na přitažlivosti. U Židle už jsem měla chuť hledat doma žiletku - pocit nicoty a prázdnoty mi byl velmi nepříjemný.
Plešatou zpěvačku nepochopíte. A o to tady jde. Toto drama je perlou mezi absurdními dramaty a musím říct, že mne svým způsobem neskutečně bavilo. Žádný děj, anebo napětí zde nečekejte. Je to ale perfektní ukázka nesmyslnosti, prázdnoty a absurdity, se kterou máme někdy tak často co do činění. Pokud přemýšlíte začít s absurdními dramaty, na začátek doporučuji právě Plešatou zpěvačku. Určitě vás nadchne
Absurdní drama to já můžu. Na Plešatou zpěvačku jsem se chystala už dlouho, a konečně se mi si ji zatím aspoň přečíst. To mě jenom utvrdilo v tom, že určitě nesmím opomenout si na ni zajít do divadla. Zpěvačka je prostě užasná a geniální. Židle jsou o cosi slabší, ty mě už tak nebavily. Ale jsou velmi kvalitně napsané,plné zvratů a krasnýchusmevavých detailů...Proto dávám hned pět zasloužilých hvězdiček...
Hodnoceno pouze dílo Plešatá zpěvačka : V hodině literatury mě toto dílo velmi zaujalo, a nakonec ( i když nemám ráda absurdní drama, právě proto, že je absurdní ) jsem si tuto knížečku opravdu užila. Autor zde skvěle zobrazuje často bohužel nesmyslnou konverzaci mezi lidmi, jejich neschopnost porozumění a také to, že lidé často neznají jeden druhého, ačkoliv spolu žijí. Skvělé pro pobavení i na zamyšlení.
Eugene Ionesco je určitě dobrá volba, pokud se čtenář chce nebo potřebuje seznámit s absurdním dramatem. Jak Plešatá zpěvačka tak Židle jsou výborná dramata, která se čtou skoro sama, navíc jsou poměrně zábavná. Koho zajímá absurdní drama trochu více, měl by si je také určitě přečíst. Pokud vím, oba tyto náměty jsou v současné době realizovány i na jevištích pražských divadel, což svědčí o aktuálnosti této knihy.
Plešatou zpěvačku jsem si vybrala ze seznamu povinné četby především proto, že je kniha opravdu velmi krátká. Jedná se o drama, které úplně nemá smysl a pro většinu, ne-li pro všechny je téměř nepochopitelné. Nicméně podle všeho je to autorův záměr. Kniha se četla dobře, přečtenou jsem ji měla opravdu rychle. Není to, ale kniha o které byste mohli někomu povyprávět. Pokud potřebujete ušetřit čas na knihy z povinné četby, určitě doporučuji.
Antihra a tragická fraška z pera nejslavnějšího autora absurdních her. Obě dramata se mi absurditou líbila, už jen proto, že byla pojata diametrálně odlišně. Plešatá zpěvačka je personifikací především degradace jazyka, zatímco hlavním motivem Židlí je životní izolovanost a bezmocnost. Více na mě zapůsobily asi Židle, svojí výpovědí, metaforami a pointou. K přečtení mě dovedla příprava na stejnojmenné divadelní představení.
Recenze