Kniha tří částí a třech rozdílných přístupů, které se však vzájemně doplňují a vypovídají o nejhorší poválečné tragédii Norska skrze osobní příběhy zainteresovaných; včetně Breivika.

První „beletrická“ část se zevrubně soustředí na Breivikovo dětství (včetně obsáhlého popisu jeho porodu), rodinné zázemí, školu, telecí léta, první kariérní a politické (ne)úspěchy i vzorce chování. Stejně detailně se přistupuje i k několika vybraným dětem/pozdějším obětem. Napsané to je jako beletrie (ovšem je to nekompromisně rešeršované a vzešlé ze stovek hodin rozhovorů se snad polovinou Norska a tisíců stran různých analýz, zpráv, posudků). Breivik po této úvodní části pro vás nebude jen těžko uchopitelným symbolem „nacionalistického terorismu“, stejně jako oběti nadále nebudou jen hrůznou statistikou sedmasedmdesáti mrtvých a desítek zraněných; obě kategorie jsou rázem konkrétními lidmi se svými sny, rodinami, plány, koníčky i chybami.

Druhá „procedurální“ část pak krok za krokem, dnem za dnem, kulku za kulkou zdánlivě chladně a nezúčastněně (ovšem v důsledku první části o to působivěji a drtivěji) popisuje jeho postupnou sociální nepřizpůsobivost, přes pozvolnou radikalizaci z diskutéra na obskurních blozích až po (tý)dny před, při a po samotných atentátech. Přesně je zachycen sled událostí na ostrově, jak si Breivik sháněl a vyráběl arsenál i ten svůj pamflet, jak žil, reakce bezpečnostních složek, chyby v procesech i komunikaci, špatná rozhodnutí, reakce politiků i médií, složitá identifikace obětí… Prostě vše. Snad až na detail, že zcela absentuje (údajná?) Breivikova pražská anabáze se sháněním zbraní, kterou naše média svého času hodně propírala. Docela by mě zajímalo, zda chybí protože to byla kachna či byla vynechána z jiného důvodu. S ohledem na to, že autorka pokrývá i jeho výpravu za slovanskou vyvolenou ze seznamky či jak objížděl desítky lékáren, aby mohl drtit tablety a dostat z nich potřebnou složku, tak toto opomenutí minimálně zarazí. schovat popis