Recenze Dvanáct povídek o poutnících

Napsat krátkou povídku vyžaduje stejně velké úsilí jako začít psát román. V prvním odstavci románu totiž musíte určit všechno: vnitřní uspořádání, ladění, sloh, rytmus, délku a leckdy i charakter některé postavy. Všechno ostatní už je jen požitek z psaní, ten nejniternější a nejsamotářštější, jaký si kdo může představit, a jestli potom knihu ustavičně nepřepisujete až do smrti, pak jenom proto, že stejnou železnou vůli, jakou jste potřebovali, abyste ji začali, vynaložíte na to, abyste ji dokončili. Naproti tomu povídka nemá začátek ani konec: buď se vyvede, nebo ne. A pokud se nevyvede, vlastní i cizí zkušenost učí, že většinou bývá rozumnější začít ji znovu a jinak, nebo ji vůbec zahodit. Nevzpomínám si už, kdo to tak dobře vyjádřil útěšnou větou: Dobrý spisovatel se pozná spíš podle toho, co roztrhá, než co uveřejní. (…) Vždycky jsem si myslel, že každá další verze nějaké povídky je lepší než ta předchozí. Jak potom ale zjistit, která má být ta poslední? To je tajemství řemesla, které se neřídí zákony rozumu, nýbrž magií pudů, stejně jako kuchařka ví, kdy je polévka hotová. Tak či tak, pro jistotu je nebudu znovu číst, jako jsem si nikdy znovu nepřečetl žádnou ze svých knížek, abych snad nelitoval, že jsem ji napsal. Ten, kdo je bude číst, si s nimi už poradí; a kdyby těch dvanáct povídek o poutnících skončilo v koši na papír, naštěstí by to pro mě měla být málem úleva, že se vrátily domů. schovat popis