Ilustrovaný příběh o neplodnosti a všem, co s sebou přináší – smutek, naději, bezmoc, vztek, černý humor, izolaci, předsudky i sblížení. O tom, jak se z nenormálního stává normální. Pro neplodné, aby se necítili sami. A pro plodné, aby si to dokázali alespoň trochu představit.
číst celé
Ilustrovaný příběh o neplodnosti a všem, co s sebou přináší – smutek, naději, bezmoc, vztek, černý humor, izolaci, předsudky i sblížení. O tom, jak se z nenormálního stává normální. Pro neplodné, aby se necítili sami. A pro plodné, aby si to dokázali alespoň trochu představit.
schovat popis
Recenze
Až (snad jednou) přijde moment, který Monika popisuje těmito slovy: "V určité chvíli se musíš oprostit od toho, co se podle tebe mělo stát, a smířit se s tím, co se právě děje."
Pak to bolí míň, ale už aspoň vidíš, že jsou i jiné hezké věci. Pocitově samozřejmě nedostačující, ale jsou a to zatím stačí.
Vznášíš se na vlnách bezstarostnosti, protože prostě práce není žádnej big deal, je to jenom práce. Nikomu nemůžeš zkazit život svou blbou výchovou, i když třeba zrovna učíš na základce. Seš hodně free (ale rozhodně ne nad věcí), prakticky nic nemusíš, může tě zítra přejet autobus (oukej, už mi to trochu ujíždí někam, kam nechci).
A možná se zasekneš v jakémsi infantilním stádiu, kdy děláš dost divný věci, protože pocit dospělosti a vyzrálosti utíká pryč, nechce se nechat chytit, když není důvod.
Tohle je dost osobní. Kdo ví, kdo si to přečte. Ti, co by to vědět měli, to samozřejmě neví, protože nechat se obalit do soucitu nechceš. Já to nechci. A jak píše Monika, taky nevím, co vlastně od druhých chci, co potřebuju. Až jednou umřu, tak na mě nikdo vzpomínat nebude. Nj, zase brečím jak kráva. Protože jsem vždycky chtěla být máma. A nebudu.
Tohle je fakticky očistec. A možná to jednou smažu.