Musím přiznat, že do světa špionáže se mi moc nechtělo. Navíc, kresba mi také po nahlédnutí, moc neseděla. Ale lákalo mě to obsahem. Konkrétně ti mimozemšťani, a já byl zvědav, jak si ve Východním Berlíně povedou. Když jsem se do příběhu začetl, zjistil jsem, že ani ta kresba Lisandra Estherrena, není tak špatná a nakonec jsme v ní našel i zalíbení. Je taková surová, nevyšperkovaná... No, prostě má si svoje kouzlo.

(pozor, tento odstavec obsahuje SPOILER!!!)
Ve druhé kapitole jsem měl mrazení. V situaci, kdy někdo řekl slova – „Já jsem to ticho“, se mi normálně postavily chlupy na obou rukách. To je tak silná scéna, že jsem si musel dát chvilku voraz ve čtení a šel si udělat kafe. Jeff Loveness to dokázal tak nádherně načasovat, až úplně pocítíte tu hrůzu. Navíc, po otočení strany se dostanete do vizuálního kontaktu s mimozemskou entitou a – no, málem infarkt.

Příběh obsahuje spousty pravdy, která se schovává za lež. Je to plné prázdnoty, osamění, hříchů a ...pochopení. Východní Berlín dostává na prdel. Je čas někoho zachránit. Avšak je těžké rozeznat, kdo si záchranu zaslouží a kdo naopak ne.... Na konci této knihy je Galerie obálek. Komu se kresba líbí a nebo v ní našel zalíbení během čtení (jako třeba já), ten si to v této Galerii ještě může dovychutnat. Nebudu lhát, ale tento příběh se mi moc líbil. schovat popis