Je běžně známo, že věda bývá v mnoha odvětvích pozadu za pravdou života. Protože jí trvá většinou několik desítek let, než životní pravdy zaregistruje, zpracuje, zhodnotí, zveřejní.

To je jeden z důvodů, proč jsou velmi pozadu za pravdou života všechny oficiální vládní instituce. Trvá jim často několik desítek let, než uznají za vhodné se s vědeckými pravdami seznámit, pochopit je, přijmout je, opatrně je dát k dispozici a eventuálně schválit. Sdělovacím prostředkům pak už netrvá tak dlouho, než konečně schválené pravdy rozhlásí. Jsou však už tak beznadějně pozadu za životem, že vlastně mohou hlásat polopravdy nebo dokonce nepravdy. Protože vývoj se nedá zadržet, vše se stále mění – a pravda z hlediska změněných skutečností a podmínek života už zase může být někde jinde.

Podobný osud potkal naše poznatky o škodlivosti mléka. Co jsme se dovídali při účasti na světových konferencích už před čtvrt stoletím, nedovolily nám státní instituce publikovat. Když jsme si u nich sehnali mimořádnou protekci, nebyly ochotny ty pravdy o mléce uveřejnit sdělovací prostředky. Pak nastal nesametově porevoluční informační chaos ve všem a všude. A problém konzumace mléka nebyl údajně dost důležitý. Takže na dovršení: ještě velmi nedávno dva naši ministři a jeden takřka nejvýše postavený politik prohlašovali opak, než je v této publikaci zveřejňovaná a vědecky doložená pravda. Všichni tři dokonce veřejně podporovali – zavedení mléčných svačin do škol. Když jsme jim dali k dispozici některé z následujících materiálů, následovalo buď ticho po pěšině nebo zdvořilý, nevěřící a naši poctivost zpochybňující dopis z některého podřízeného ministerského postu.