Stěžejní dílo jednoho z nejvýraznějších žijících literárních a kulturních kritiků anglicky mluvícího světa. G. Steiner v něm zkoumá fenomén překladu. Vychází z židovské kabaly a jazykové mystiky stejně jako z moderní hermeneutiky a v protestu proti úzké specializaci uvažuje o překladu jako základním prvku všeho rozumění, interpretace a komunikace, vlastně celých kulturních dějin. G. Steiner se narodil 23. 4. 1929 v Paříži, kam jeho rodiče již roku 1924 přesídlili z antisemitské Vídně. Rodina se sice roku 1940 dále stěhuje do New Yorku, Steiner ale i zde navštěvuje francouzské lyceum a poznává na něm řadu předních francouzských intelektuálů (J. Maritain, C. Lévi-Strauss, Saint-John Perse), takže přirozeným základem jeho polyglotství i komparatistického myšlení zůstane spojení středoevropského humanismu s francouzským univerzalismem. Vedle toho v New Yorku také přistupuje k bar micva a osobně tak za další východisko svého myšlení přijímá židovství. Studuje na univerzitě v Chicagu (B. A. 1948), na Harvardu (M. A. 1950) a v Oxfordu (PhD. 1955). Ve své první knize Tolstoj, nebo Dostojevskij (Tolstoy or Dostoevsky: An Essay in the Old Criticism, 1959) staví Steiner proti Tolstého dějinnému humanismu Dostojevského naddějinnou přesažnost a vyzvedá pochopení tohoto autora pro temné stránky a tragičnost člověka. V následující Smrti tragédie (The Death of Tragedy, 1961) konstatuje zánik tohoto jedinečného západního žánru, podkopaného osvícenským sekulárním optimismem a demokratizací společnosti. Ve druhé půli 60. let se George Steiner, od roku 1961 fellow cambridgeské Churchill College a hostující profesor na amerických univerzitách, začíná soustavně obírat tématem šoa a jeho významu pro smysluplnost další kultury. Tato fascinace nepominutelně osobní povahy se objevuje jak v jeho díle beletristickém (nejprve v souboru povídek Anno Domini, 1964, později například v kontroverzní novele Transport A. H. do San Cristóbalu /Portage to San Cristobal of A. H./, 1981), tak v tvorbě esejistické - poprvé v knize Jazyk a ticho (Language and Silence: Essays on Language, Literature and the Inhuman, 1967; esej "Ústup slova" vyšla roku 1975 samizdatově v překladu Václava Černého). Skrytě osobní krédo obsahuje i soubor esejí Extrateritoriální (Extraterritorial: Papers on Literature and the Language Revolution, 1971): zde se autor znovu obrací k tématu jazyka, tentokrát z pohledu jazykového bezdomoví, v němž se ocitl moderní spisovatel (Beckett, Borges či Nabokov, stejně jako Steiner sám). Především esej "Jazykový živočich" svým důrazem na neoddělitelnost člověka od řeči jasně předjímá opus magnum Po Bábelu. Ještě předtím se ale Steiner roku 1971 v knize V hradu Modrovousově (In Bluebeard's Castle: Some Notes Towards the Redefinition of Culture) soustavněji vrátí ke krizi západní kultury, z níž v souladu se svými ranými pracemi vidí východisko v "sázce na transcendenci". V roce, kdy vyšla kniha Po Bábelu (After Babel, 1974) autor symbolicky nalézá definitivní působiště jako profesor anglické a srovnávací literatury na univerzitě v Ženevě (1974-1994). V Antigonách (Antigones, 1984) se Steiner na příkladu Sofoklovy hry a jejích především filosofických interpretací zabývá tím, nakolik jsou naše vhledy a výpovědi v základu určeny řeckými mýty, a stále naléhavěji před ním vyvstává otázka možnosti "jiné než sebevražedné koexistence transcendence a civitas". Jeho celoživotní zájem o otázky vztahu božského a lidského ho vede k úvahám, zda vůbec mohou existovat hermeneutika a estetika, které by nebyly založeny teologicky či zajištěny transcendentně daným smyslem. Toto tázání vrcholí v další zásadní knize Reálné přítomnosti (Real Presences, 1989) a pokračuje v Gramatikách tvoření (Grammars of Creation, 2001), poslední velké práci, zkoumající moderní představu tvorby jako činnosti, jež má člověku propůjčit božský status. Steiner je rovněž autorem antologií (The Penguin Book of Modern Verse Translation, 1966; Homer in English, 1996), souborů esejí a článků (On Difficulty and Other Essays, 1978; No Passion Spent. Essays 1978-1995; George Steiner at the New Yorker, 2009), přednáškových cyklů (Nostalgy for the Absolute, proneseno 1974, knižně 2004; Lessons of the Masters, 2003) a esejistických knih s autobiografickými prvky (Errata. An Examined Life, 1997, a My Unwritten Books, 2008). Stěžejní dílo jednoho z nejvýraznějších žijících literárních a kulturních kritiků anglicky mluvícího světa. G. Steiner v něm zkoumá fenomén překladu. Vychází z židovské kabaly a jazykové mystiky stejně jako z moderní hermeneutiky a v protestu proti úzké specializaci uvažuje o překladu jako základním prvku všeho rozumění, interpretace a komunikace, vlastně celých kulturních dějin. G. Steiner se narodil 23. 4. 1929 v Paříži, kam jeho rodiče již roku 1924 přesídlili z antisemitské Vídně. Rodina se sice roku 1940 dále stěhuje do New Yorku, Steiner ale i zde navštěvuje francouzské lyceum a poznává na něm řadu předních francouzských intelektuálů (J. Maritain, C. Lévi-Strauss, Saint-John Perse), takže přirozeným základem jeho polyglotství i komparatistického myšlení zůstane spojení středoevropského humanismu s francouzským univerzalismem. Vedle toho v New Yorku také přistupuje k bar micva a osobně tak za další východisko svého myšlení přijímá židovství. Studuje na univerzitě v Chicagu (B. A. 1948), na Harvardu (M. A. 1950) a v Oxfordu (PhD. 1955). Ve své první knize Tolstoj, nebo Dostojevskij (Tolstoy or Dostoevsky: An Essay in the Old Criticism, 1959) staví Steiner proti Tolstého dějinnému humanismu Dostojevského naddějinnou přesažnost a vyzvedá pochopení tohoto autora pro temné stránky a tragičnost člověka. V následující Smrti tragédie (The Death of Tragedy, 1961) konstatuje zánik tohoto jedinečného západního žánru, podkopaného osvícenským sekulárním optimismem a demokratizací společnosti. Ve druhé půli 60. let se George Steiner, od roku 1961 fellow cambridgeské Churchill College a hostující profesor na amerických univerzitách, začíná soustavně obírat tématem šoa a jeho významu pro smysluplnost další kultury. Tato fascinace nepominutelně osobní povahy se objevuje jak v jeho díle beletristickém (nejprve v souboru povídek Anno Domini, 1964, později například v kontroverzní novele Transport A. H. do San Cristóbalu /Portage to San Cristobal of A. H./, 1981), tak v tvorbě esejistické - poprvé v knize Jazyk a ticho (Language and Silence: Essays on Language, Literature and the Inhuman, 1967; esej "Ústup slova" vyšla roku 1975 samizdatově v překladu Václava Černého). Skrytě osobní krédo obsahuje i soubor esejí Extrateritoriální (Extraterritorial: Papers on Literature and the Language Revolution, 1971): zde se autor znovu obrací k tématu jazyka, tentokrát z pohledu jazykového bezdomoví, v němž se ocitl moderní spisovatel (Beckett, Borges či Nabokov, stejně jako Steiner sám). Především esej "Jazykový živočich" svým důrazem na neoddělitelnost člověka od řeči jasně předjímá opus magnum Po Bábelu. Ještě předtím se ale Steiner roku 1971 v knize V hradu Modrovousově (In Bluebeard's Castle: Some Notes Towards the Redefinition of Culture) soustavněji vrátí ke krizi západní kultury, z níž v souladu se svými ranými pracemi vidí východisko v "sázce na transcendenci". V roce, kdy vyšla kniha Po Bábelu (After Babel, 1974) autor symbolicky nalézá definitivní působiště jako profesor anglické a srovnávací literatury na univerzitě v Ženevě (1974-1994). V Antigonách (Antigones, 1984) se Steiner na příkladu Sofoklovy hry a jejích především filosofických interpretací zabývá tím, nakolik jsou naše vhledy a výpovědi v základu určeny řeckými mýty, a stále naléhavěji před ním vyvstává otázka možnosti "jiné než sebevražedné koexistence transcendence a civitas". Jeho celoživotní zájem o otázky vztahu božského a lidského ho vede k úvahám, zda vůbec mohou existovat hermeneutika a estetika, které by nebyly založeny teologicky či zajištěny transcendentně daným smyslem. Toto tázání vrcholí v další zásadní knize Reálné přítomnosti (Real Presences, 1989) a pokračuje v Gramatikách tvoření (Grammars of Creation, 2001), poslední velké práci, zkoumající moderní představu tvorby jako činnosti, jež má člověku propůjčit božský status. Steiner je rovněž autorem antologií (The Penguin Book of Modern Verse Translation, 1966; Homer in English, 1996), souborů esejí a článků (On Difficulty and Other Essays, 1978; No Passion Spent. Essays 1978-1995; George Steiner at the New Yorker, 2009), přednáškových cyklů (Nostalgy for the Absolute, proneseno 1974, knižně 2004; Lessons of the Masters, 2003) a esejistických knih s autobiografickými prvky (Errata. An Examined Life, 1997, a My Unwritten Books, 2008). Stěžejní dílo jednoho z nejvýraznějších žijících literárních a kulturních kritiků anglicky mluvícího světa. G. Steiner v něm zkoumá fenomén překladu. Vychází z židovské kabaly a jazykové mystiky stejně jako z moderní hermeneutiky a v protestu proti úzké specializaci uvažuje o překladu jako základním prvku všeho rozumění, interpretace a komunikace, vlastně celých kulturních dějin. G. Steiner se narodil 23. 4. 1929 v Paříži, kam jeho rodiče již roku 1924 přesídlili z antisemitské Vídně. Rodina se sice roku 1940 dále stěhuje do New Yorku, Steiner ale i zde navštěvuje francouzské lyceum a poznává na něm řadu předních francouzských intelektuálů (J. Maritain, C. Lévi-Strauss, Saint-John Perse), takže přirozeným základem jeho polyglotství i komparatistického myšlení zůstane spojení středoevropského humanismu s francouzským univerzalismem. Vedle toho v New Yorku také přistupuje k bar micva a osobně tak za další východisko svého myšlení přijímá židovství. Studuje na univerzitě v Chicagu (B. A. 1948), na Harvardu (M. A. 1950) a v Oxfordu (PhD. 1955). Ve své první knize Tolstoj, nebo Dostojevskij (Tolstoy or Dostoevsky: An Essay in the Old Criticism, 1959) staví Steiner proti Tolstého dějinnému humanismu Dostojevského naddějinnou přesažnost a vyzvedá pochopení tohoto autora pro temné stránky a tragičnost člověka. V následující Smrti tragédie (The Death of Tragedy, 1961) konstatuje zánik tohoto jedinečného západního žánru, podkopaného osvícenským sekulárním optimismem a demokratizací společnosti. Ve druhé půli 60. let se George Steiner, od roku 1961 fellow cambridgeské Churchill College a hostující profesor na amerických univerzitách, začíná soustavně obírat tématem šoa a jeho významu pro smysluplnost další kultury. Tato fascinace nepominutelně osobní povahy se objevuje jak v jeho díle beletristickém (nejprve v souboru povídek Anno Domini, 1964, později například v kontroverzní novele Transport A. H. do San Cristóbalu /Portage to San Cristobal of A. H./, 1981), tak v tvorbě esejistické - poprvé v knize Jazyk a ticho (Language and Silence: Essays on Language, Literature and the Inhuman, 1967; esej "Ústup slova" vyšla roku 1975 samizdatově v překladu Václava Černého). Skrytě osobní krédo obsahuje i soubor esejí Extrateritoriální (Extraterritorial: Papers on Literature and the Language Revolution, 1971): zde se autor znovu obrací k tématu jazyka, tentokrát z pohledu jazykového bezdomoví, v němž se ocitl moderní spisovatel (Beckett, Borges či Nabokov, stejně jako Steiner sám). Především esej "Jazykový živočich" svým důrazem na neoddělitelnost člověka od řeči jasně předjímá opus magnum Po Bábelu. Ještě předtím se ale Steiner roku 1971 v knize V hradu Modrovousově (In Bluebeard's Castle: Some Notes Towards the Redefinition of Culture) soustavněji vrátí ke krizi západní kultury, z níž v souladu se svými ranými pracemi vidí východisko v "sázce na transcendenci". V roce, kdy vyšla kniha Po Bábelu (After Babel, 1974) autor symbolicky nalézá definitivní působiště jako profesor anglické a srovnávací literatury na univerzitě v Ženevě (1974-1994). V Antigonách (Antigones, 1984) se Steiner na příkladu Sofoklovy hry a jejích především filosofických interpretací zabývá tím, nakolik jsou naše vhledy a výpovědi v základu určeny řeckými mýty, a stále naléhavěji před ním vyvstává otázka možnosti "jiné než sebevražedné koexistence transcendence a civitas". Jeho celoživotní zájem o otázky vztahu božského a lidského ho vede k úvahám, zda vůbec mohou existovat hermeneutika a estetika, které by nebyly založeny teologicky či zajištěny transcendentně daným smyslem. Toto tázání vrcholí v další zásadní knize Reálné přítomnosti (Real Presences, 1989) a pokračuje v Gramatikách tvoření (Grammars of Creation, 2001), poslední velké práci, zkoumající moderní představu tvorby jako činnosti, jež má člověku propůjčit božský status. Steiner je rovněž autorem antologií (The Penguin Book of Modern Verse Translation, 1966; Homer in English, 1996), souborů esejí a článků (On Difficulty and Other Essays, 1978; No Passion Spent. Essays 1978-1995; George Steiner at the New Yorker, 2009), přednáškových cyklů (Nostalgy for the Absolute, proneseno 1974, knižně 2004; Lessons of the Masters, 2003) a esejistických knih s autobiografickými prvky (Errata. An Examined Life, 1997, a My Unwritten Books, 2008). Stěžejní dílo jednoho z nejvýraznějších žijících literárních a kulturních kritiků anglicky mluvícího světa. G. Steiner v něm zkoumá fenomén překladu. Vychází z židovské kabaly a jazykové mystiky stejně jako z moderní hermeneutiky a v protestu proti úzké specializaci uvažuje o překladu jako základním prvku všeho rozumění, interpretace a komunikace, vlastně celých kulturních dějin. G. Steiner se narodil 23. 4. 1929 v Paříži, kam jeho rodiče již roku 1924 přesídlili z antisemitské Vídně. Rodina se sice roku 1940 dále stěhuje do New Yorku, Steiner ale i zde navštěvuje francouzské lyceum a poznává na něm řadu předních francouzských intelektuálů (J. Maritain, C. Lévi-Strauss, Saint-John Perse), takže přirozeným základem jeho polyglotství i komparatistického myšlení zůstane spojení středoevropského humanismu s francouzským univerzalismem. Vedle toho v New Yorku také přistupuje k bar micva a osobně tak za další východisko svého myšlení přijímá židovství. Studuje na univerzitě v Chicagu (B. A. 1948), na Harvardu (M. A. 1950) a v Oxfordu (PhD. 1955). Ve své první knize Tolstoj, nebo Dostojevskij (Tolstoy or Dostoevsky: An Essay in the Old Criticism, 1959) staví Steiner proti Tolstého dějinnému humanismu Dostojevského naddějinnou přesažnost a vyzvedá pochopení tohoto autora pro temné stránky a tragičnost člověka. V následující Smrti tragédie (The Death of Tragedy, 1961) konstatuje zánik tohoto jedinečného západního žánru, podkopaného osvícenským sekulárním optimismem a demokratizací společnosti. Ve druhé půli 60. let se George Steiner, od roku 1961 fellow cambridgeské Churchill College a hostující profesor na amerických univerzitách, začíná soustavně obírat tématem šoa a jeho významu pro smysluplnost další kultury. Tato fascinace nepominutelně osobní povahy se objevuje jak v jeho díle beletristickém (nejprve v souboru povídek Anno Domini, 1964, později například v kontroverzní novele Transport A. H. do San Cristóbalu /Portage to San Cristobal of A. H./, 1981), tak v tvorbě esejistické - poprvé v knize Jazyk a ticho (Language and Silence: Essays on Language, Literature and the Inhuman, 1967; esej "Ústup slova" vyšla roku 1975 samizdatově v překladu Václava Černého). Skrytě osobní krédo obsahuje i soubor esejí Extrateritoriální (Extraterritorial: Papers on Literature and the Language Revolution, 1971): zde se autor znovu obrací k tématu jazyka, tentokrát z pohledu jazykového bezdomoví, v němž se ocitl moderní spisovatel (Beckett, Borges či Nabokov, stejně jako Steiner sám). Především esej "Jazykový živočich" svým důrazem na neoddělitelnost člověka od řeči jasně předjímá opus magnum Po Bábelu. Ještě předtím se ale Steiner roku 1971 v knize V hradu Modrovousově (In Bluebeard's Castle: Some Notes Towards the Redefinition of Culture) soustavněji vrátí ke krizi západní kultury, z níž v souladu se svými ranými pracemi vidí východisko v "sázce na transcendenci". V roce, kdy vyšla kniha Po Bábelu (After Babel, 1974) autor symbolicky nalézá definitivní působiště jako profesor anglické a srovnávací literatury na univerzitě v Ženevě (1974-1994). V Antigonách (Antigones, 1984) se Steiner na příkladu Sofoklovy hry a jejích především filosofických interpretací zabývá tím, nakolik jsou naše vhledy a výpovědi v základu určeny řeckými mýty, a stále naléhavěji před ním vyvstává otázka možnosti "jiné než sebevražedné koexistence transcendence a civitas". Jeho celoživotní zájem o otázky vztahu božského a lidského ho vede k úvahám, zda vůbec mohou existovat hermeneutika a estetika, které by nebyly založeny teologicky či zajištěny transcendentně daným smyslem. Toto tázání vrcholí v další zásadní knize Reálné přítomnosti (Real Presences, 1989) a pokračuje v Gramatikách tvoření (Grammars of Creation, 2001), poslední velké práci, zkoumající moderní představu tvorby jako činnosti, jež má člověku propůjčit božský status. Steiner je rovněž autorem antologií (The Penguin Book of Modern Verse Translation, 1966; Homer in English, 1996), souborů esejí a článků (On Difficulty and Other Essays, 1978; No Passion Spent. Essays 1978-1995; George Steiner at the New Yorker, 2009), přednáškových cyklů (Nostalgy for the Absolute, proneseno 1974, knižně 2004; Lessons of the Masters, 2003) a esejistických knih s autobiografickými prvky (Errata. An Examined Life, 1997, a My Unwritten Books, 2008).