Začal jsem uvažovat o emigraci. Měl jsem nabídku z Paříže, kde jsem už v letech 1965—1966 působil. Pak se ozval Štrasburk, kde měla slavistika dobrou pozici. A konečně mi bylo nabídnuto místo v Istanbulu. Žena však nechtěla z naší země odejít, a abych se přiznal, ani já jsem vlastně emigraci volit nechtěl. A tak jsem se rozhodl pro další zápas.

Poslední věta citovaného úryvku věrně vystihuje autora Memoárů Milana Jelínka. Byl březen 1970, normalizace se rozjela naplno a teď již bývalý prorektor brněnské univerzity a významný bohemista se nechtěl jen tak vzdát. V pamětech zahrnujících léta od složení maturity v květnu 1942 do podzimu 1970 (neboli od okupace do okupace, jak zní podtitul knihy) najde čtenář takových situací celou řadu — počínaje zatčením během totálního nasazení v Rakousku v květnu 1944 přes odborné působení u nás i v cizině (východní Německo, Francie) až po aktivní účast v proměnách akademického života v Brně i v celé republice na konci 60. let. Jelínek využívá své znalosti cizích jazyků a neúnavně diskutuje v totálním nasazení s Rakušany protinacistického i mírně opačného smýšlení, v nacistickém vězení v Breslau přijímá úkol vyjednávat v kritických dnech se správou věznice, na univerzitě v Greifswaldu se pře s ideově mnohem strnulejšími východoněmeckými kolegy, v Paříži debatuje nejen s Francouzi, ale i s českými exulanty, včetně Pavla Tigrida, na brněnské univerzitě jako prorektor prosazuje nové studijní plány zbavené ideologického balastu a velmi aktivně se zapojuje do založení Svazu vědeckých pracovníků. A za rozbíhající se normalizace se rozhoduje říkat normalizátorům a jejich přisluhovačům pravdu do očí. Jelínkovy paměti nejdou na řadě míst do epické šíře, mnohdy mají charakter stručných zápisků z různých odborných setkání či jednání, v nichž se to hemží jmény a rychle načrtnutými charakteristikami kolegů a kolegyň, resp. jejich odborné činnosti nebo politického jednání. I tak jsou ale tyto dílčí výpovědi dobrým svědectvím o tom, jak u nás fungoval akademický život v 50. a 60. letech. Jako celek jsou pak Memoáry Milana Jelínka svědectvím o bohatě naplněném životě českého veřejně činného intelektuála, který měl naštěstí možnost aktivně působit i po roce 1989 jako rektor Masarykovy univerzity.