Bezhvězdné moře je milostný dopis vyprávění jako takovému, poetická, krásně napsaná věc, která po vás vyžaduje, abyste se nechali unášet na vlnách lehkého nonsensu, absurdních možností a snové imaginace. Je to o příbězích v příbězích v příbězích, poznáváte svět pod světem pod světem, hraje se tam se slovy, je tam tolik nádherných pasaží a tolik super nápadů...
Ale já na to nemám dostatečně otevřenou mysl, asi nejsem dost načichlá výparů ze svíček nebo co. Iritovalo mě, že absolutně netuším, která bije, co přijde, co může přijít, připadala jsem si, že nemám žádnou představivost, nezvládala jsem to, že svět nemá stanovená žádná pravidla. Neviděla jsem žádný rámec, neměla jsem se čeho chytit (něčeho, co by mě fascinovalo nebo bavilo). A tím, že se jedná o knížku primárně zaměřenou na jazyk, pak na ten snový svět, pak na kompozici, a pak až na postavu/y a děj, tak jsem byla většinu času ztracená v odstavcích, ať už byly napsané sebekrásněji.
Nepomáhala mi moc ani ústřední postava, jejíž hlavní motivace celou knihu je zvědavost. Vlastně jiný povahový rys jsem u toho kluka neviděla, a to je pro mě málo.
Je to taková hardcore poetická dospělácká Alenka v Říši divů.
Buď vám sedne, a budete se mazlit s každým slovem a tetelit se blažeností, nebo se vás bude snažit zardousit. schovat popis