Změna stylu vyprávění na „z pohledu toho či onoho“ je poněkud nešťastná. nemá totiž opodstatnění. Slouží čistě ke sledování děje napříč kontinenty a nikoli k „rašamonovskému“ přístupu či tomu „vytvářející komplexní mozaiku“ známému ze Hry o trůny. Což je nemilé, ale nic více. Na pěst je ovšem skutečnost, že ze čtyřech hlavních linií dosahují kvalit předchozí knihy pouze dvě (Vaelinova a Lyrnina), jedna je v zásadě též dobrá (Reva), ale dost trpí tím, že má stejně prostoru jako ty ostatní a v důsledku čehož je v první polovině plná vaty o cestování „odnikud nikam“. Veškeré „zlo“ je však ve Frentisově linii, která má pravděpodobně tvořit protipól k na akci zpočátku relativně skoupým zbylým liniím. Její podání je tím nejtuctovějším žánrovým škvárem nehodným kvalit a ostatně i ambicí zbytku série. Čili ve výsledku dvě čtvrtiny knihy vynikající, jedna ucházející a jedna stěží snesitelná. Sice neplatí „že kniha je pouze tak dobrá/špatná, jak dobrý/špatný je její nejslabší článek“, ale i tak propad celkové kvality oproti první části zamrzí; a to tak že hodně. schovat popis