Předchozí kniha, Z Kouře a Kamene, mě nadchla. Jestli měla vůbec nějakou slabinu, byl to uspěchaný, nedodělaný konec.
Jako by se z toho autorka chtěla poučit, postarala se tady o koncovku dechberoucí, která přesně sedla na připravené místo. Ale prokousat se k ní, to byla celkem dřina. Větší polovinu knihy jsem měl dojem, že čtu rozvinutou osnovu. Takovou kostru příběhu, náčrt pro autorku samotnou, na který je teprve potřeba nalepit maso a kůži. Je z toho sice jasně vidět, kam to mělo směřovat a co autorka zamýšlela, ale bohužel provedení pokulhává. Jeden ze základních tipů pro psavce je neříkat, ukázat.
Pokud jde o vývoj hlavních postav a jejich vztahů, autorka nám všechno rovnou řekne. Pak to stejné nenápadně naznačí, jako by to byla nová informace. Pak nám to znovu bez obalu řekne, a pak ještě pětkrát. Přitom už z jedné scény, z jednoho vnitřního monologu, lze rovnou vyčíst celý vývoj. A žádné překvapení, nějakých sto stran se děje přesně to, co už dávno víme, že se děje. A ještě o stupeň horší je, že postavy to vědí taky. Předstírají, že si nejsou jisté, ale za celou dobu jim to nevěřím.
Zatímco v předchozí knize sto stran chybělo, tady zase byly navíc.
Přidám k tomu pár prkenných dialogů a neustálé ujišťování, že postavy cítí emoce, které ovšem neodpovídají ani jejich činům, ani vnitřním pochodům. Místy pro ně není vysvětlení vůbec žádné. Autorce to asi smysl dávalo, ale já nemám ponětí, proč dotyčný reaguje jak reaguje na zdánlivě náhodné podněty.
Přes tuhle hromadu potíží jsem rád, že jsem dočetl do konce. Celý příběh ve světle jeho zakončení vypadá daleko lichotivěji, než jsem čekal. A rozhodně je z něj cítit potenciál toho, čím kniha mohla být, kdyby se ji povedlo ještě trochu vybrousit k dokonalosti. Spousta příběhů, i od slavných autorů, je sice perfektně poskládáná a technicky mistrně napsaná, ale po jejich dočtení pokrčím rameny a zapomenu je tak rychle, jak odložím dočtenou knihu. Ne tak u Kostí Mraza. Kosti zanechaly silný dojem. Zvláštní, ale silný. Inu, konec dobrý, všechno dobré.
Recenze
Je tu inspirace slovanskou mytologií a jistě najdeme také podobnost třeba s pohádkou Kráska a zvíře... jsou tam zmínky i o dalších pohádkách, třeba o Ptáku Ohnivákovi.
Sivě i Bogoborovi (Belekovi :) ) jsem moc fandila při jejich putování za kostmi mrtvého boga. Bylo to opravdu napínavé, nejednou šlo do tuhého.
Líbila se mi Bogoborova proměna a upřímně jeho části mě bavily asi nejvíc.
Jediné mínus - našlo by se pár míst, kdy to na mě působilo trochu zdlouhavě, a proto strhávám půl hvězdy, jinak nemám co vytknout.
Na samotném konci jsem skoro nedýchala a joo, i slzička mi ukápla.
Kniha byla psaná krásným jazykem a svět byl skvěle vykreslený. Hlavní postavy Siva, Dítě Mraza se zajímavou magickou mocí a Belek, prokletý Bogobor zbavený vlastní vůle, který se mění na nebezpečnou nestvůru nucenou zabíjet. Oba byly sympatičtí a jejich vztah mě od začátku moc bavil, byla mezi nimi chemie a přála jsem jim to. Historie obou postav je zajímavá, ale především ta Belekova. Postupně se dozvídáme, za jakých okolností byl prokletý a jak šel jeho život po spoustu staletí.
Siva a Belek se seznámí za zajímavých okolností, při kterých utvoří dohodu. Mají před sebou nebezpečnou dobrodružnou cestu, musí porazit bogoústou Jedwigu a zachránit svět. Vyskytuje se tu spoustu nebezpečných a strašidelných tvorů z mytologie, kteří jim jsou někdy překážkou. Zápletka a vyvrcholení děje byly určitě zajímavé, ale...Bohužel musím říct, že mě ten příběh vůbec nevtáhl. Nemohla jsem se začíst. Chvilkami jsem se i nutila. Nebylo to vůbec špatné, ale čekala jsem, že mě to chytne a nepustí, což se nestalo.
Kniha má krásnou obálku a mám ji ve spolupráci s @megaknihy, děkuji moc.
Jako by se z toho autorka chtěla poučit, postarala se tady o koncovku dechberoucí, která přesně sedla na připravené místo. Ale prokousat se k ní, to byla celkem dřina. Větší polovinu knihy jsem měl dojem, že čtu rozvinutou osnovu. Takovou kostru příběhu, náčrt pro autorku samotnou, na který je teprve potřeba nalepit maso a kůži. Je z toho sice jasně vidět, kam to mělo směřovat a co autorka zamýšlela, ale bohužel provedení pokulhává. Jeden ze základních tipů pro psavce je neříkat, ukázat.
Pokud jde o vývoj hlavních postav a jejich vztahů, autorka nám všechno rovnou řekne. Pak to stejné nenápadně naznačí, jako by to byla nová informace. Pak nám to znovu bez obalu řekne, a pak ještě pětkrát. Přitom už z jedné scény, z jednoho vnitřního monologu, lze rovnou vyčíst celý vývoj. A žádné překvapení, nějakých sto stran se děje přesně to, co už dávno víme, že se děje. A ještě o stupeň horší je, že postavy to vědí taky. Předstírají, že si nejsou jisté, ale za celou dobu jim to nevěřím.
Zatímco v předchozí knize sto stran chybělo, tady zase byly navíc.
Přidám k tomu pár prkenných dialogů a neustálé ujišťování, že postavy cítí emoce, které ovšem neodpovídají ani jejich činům, ani vnitřním pochodům. Místy pro ně není vysvětlení vůbec žádné. Autorce to asi smysl dávalo, ale já nemám ponětí, proč dotyčný reaguje jak reaguje na zdánlivě náhodné podněty.
Přes tuhle hromadu potíží jsem rád, že jsem dočetl do konce. Celý příběh ve světle jeho zakončení vypadá daleko lichotivěji, než jsem čekal. A rozhodně je z něj cítit potenciál toho, čím kniha mohla být, kdyby se ji povedlo ještě trochu vybrousit k dokonalosti. Spousta příběhů, i od slavných autorů, je sice perfektně poskládáná a technicky mistrně napsaná, ale po jejich dočtení pokrčím rameny a zapomenu je tak rychle, jak odložím dočtenou knihu. Ne tak u Kostí Mraza. Kosti zanechaly silný dojem. Zvláštní, ale silný. Inu, konec dobrý, všechno dobré.