Myšlenka pokroku poznání není samozřejmá. Obvykle se má za to, že do filosofie a vědy se dostala zvenčí a pomocí záhadných procesů, jako byla třeba sekularizace eschatologie.
V této knize je myšlenka pokroku poznání pochopena jako specifický typ epistemologie, kterýpřiznává času nepominutelnou úlohu při utváření vědění o přírodě. Tato epistemologie měla řešit problémy, jež se objevovaly ve vědě a filosofii 16. a 17. století poté, co se zjistilo, že příroda se neotvírá lidské touze po poznání. První část knihy pojednává o vztahu mezi věděním a časem v několika proudech renesanční filosofie a vědy (M. Ficino, C. Bovillus, O. Croll, C. Gesner, M. Koperník, J. Kepler). V tomto období se neobjevovalo preskriptivní pojetí pokroku, protože víra v antropocentrickou teleologii světa zahrnovala i možnost dosažení poznání, které jednotlivec potřebuje.
Druhá část knihy popisuje, jak raně novověká filosofie a věda odmítly teleologické a vitalistické pojetí světa a nahradily ho představou nekonečného kontingentního univerza složeného z atomů. Dalekohledy a mikroskopy zase přesvědčily filosofy a vědce, že lidská smyslovost není teleologicky uzpůsobena k empirickému uchopení celé přírody.
Třetí část představuje základní prvky epistemologie pokroku, jak ji postupně rozvíjeli F. Bacon, G. Galilei a R. Descartes. Tito autoři ještě věřili, že pokrok poznání se v budoucnosti završí a lidé se stanou moudrými vládci přírody.
Poslední část knihy popisuje genezi myšlenky nekonečného pokroku poznání. Ve druhé polovině 17. století se totiž původní vznešené cíle pokroku čím dál více vzdalovaly a zamlžovaly, až se nakonec pokrok stal svým vlastním cílem – a tím získal nekonečnost.Tento proces je doložen analýzami prací představitelů Royal Society (R. Hooke, T. Sprat, R. Boyle, I. Newton) i dobových kontinentálních autorů(B. Pascal, P. Gassendi, Ch. Huygens, B.deFontenelle).
V závěru knihy je naznačen způsob, jak byla na konci 17. století myšlenka pokroku přenesena z oblasti věděnío přírodě na jiné subjekty– lidského ducha a celé lidstvo.