Recenze Zátiší / V zášeří krbu

Třetí svazek Díla J. K. Šlejhara zahrnuje dvě povídkové sbírky z konce 19. století, které představují pozoruhodné rozšíření autorova tematického záběru i způsobu uměleckého zobrazení. Soubor Zátiší (1898) sice ještě do značné míry odráží Šlejharova naturalistická východiska, uplatněná v předchozí tvorbě, ale přítomny jsou i nové prvky. Tak hned úvodní povídka, Lakomec, je koncipována jako alegorická moralita, odehrávající se v jakési neurčité době a v neurčitém venkovském prostředí za časů morové epidemie. Povídky Jumr se vrátil a Pobuda přinášejí tragické portréty svébytných venkovských postav, svým životem se výrazně vylučujících z vesnické pospolitosti. Zejména próza o Jumrovi, nočním hlídači v horské fabrice, je v autorově díle výjimečná propojením venkovského a dělnického prostředí. Druhý soubor, V zášeří krbu (1899), pak nabízí autorovu tvorbu intimní, zaměřující se zejména na stinné stránky manželského soužití a rozpad rodinné pospolitosti. Úvodní rozsáhlá próza Z výletního setkání, inspirovaná vlastní Šlejharovou zkušeností, líčí formou osobní zpovědi zklamaného manžela útrapy a frustraci způsobené nevydařeným manželským svazkem. Výraznou ukázku nového psychologizujícího přístupu představují dvě zbývající povídky, Skvrna a V mhách březnové noci, ve kterých má čtenář možnost vnořit se do vědomí jejich hrdinů a vnitřně tak prožívat kritické okamžiky, s nimiž se tyto postavy snaží vyrovnat.