Válka proti Japonsku začala pro Spojené státy skutečným šokem. Tento otřes se zrodil v Pearl Harboru. „Tichomořský
Gibraltar“ se stal nedělního rána 7. prosince 1941 cílem brilantně naplánovaného a mimořádně profesionálně
realizovaného úderu japonského palubního letectva, startujícího z šesti nosičů, které tvořily součást uskupení Kidó Butai
(Mobilní svaz) viceadmirála Naguma. Letadlové lodě Dai-ichi Kókú Kantai (1. vzdušného loďstva) Akagi, Kaga, Sóryú,
Hiryú, Shokaku a Zuikaku i výkony císařských letců tak navždy vstoupily do historie.
Sedmého prosince pro USA začala válka s dravou, kulturně zcela odlišnou asijskou mocností. Mýtus o nevyprovokovaném
úderu na americké území, provedený navíc pod pláštíkem mírových jednání, se na dlouhá léta prosadil ve vnímání
událostí a odrazil se v označení 7. prosince Dnem hanby (Day of Infamy). Úderu na Pearl Harbor je zasvěceno
mimořádné množství knih a statí, rozebírajících tuto událost zásadní důležitosti (a to nejen pro průběh II. světové války) ze
všech možných úhlů. Řada z nich je věnováno rovněž akcím triumfujícího císařského palubního letectva. Naopak operace
amerických letadlových lodí, zejména relativně blízko Havaje se onoho osudového rána plavící USS Enterprise, jsou často
pomíjeny.Přitom reakce amerických admirálů, důstojníků i příslušníků mužstva, nacházejících se 7. prosince v Pacifiku
na lodích mimo přístav či v kabinách palubních letounů, jsou mimořádně zajímavé. Šok, překvapení, hněv, odvaha
přijímat rázná rozhodnutí i schopnost plnit mimořádně náročné úkoly – a na druhé straně váhání, zmatky, určitá
nekompetentnost, zásadní pochybení, která jen díky šťastné shodě okolností nepřinesla další katastrofy a ještě nezvýšila i
tak neúnosně rozsáhlý soupis amerických ztrát. V těchto hodinách se rodil slogan, provázející poté boje v Tichomoří až do
konečné porážky Japonska: „Nezapomeň na Pearl Harbor!“ Letadlové lodě náležící do svazku US Pacific Fleet
pokračovaly v akcích i ve dnech bezprostředně po 7. prosinci. Do Pearl Harboru se z nich vracely jen na nejnutnější dobu
nezbytnou k doplnění pohonných hmot a materiálu. Enterprise, Lexington a Saratoga křižovaly Tichým oceánem a jejich
palubní letadla marně pátrala po protivníkovi. Šlo převážně o chaotické a špatně vedené operace bez většího efektu na
nepřítele. Z jeho válečných plavidel totiž v té době v okolí Havajských ostrovů zůstávaly po ústupu Kidó Butai
viceadmirála Naguma již pouze ponorky. Potopení jedné z nich, I-70, Dauntlessy z USS Enterprise se stalo prvním
reálným úspěchem palubního letectva US Navy v pacifické válce.Jednalo se o mimořádně problematické období, v jehož
průběhu si podle některých autorů americké námořnictvo sáhlo na samé dno. A nešlo pouze o neschopnost náležité reakce
7. prosince, ale zejména o nešťastnou plavbu na pomoc statečným obráncům atolu Wake, která pro Pacific Fleet skončila
úplným debaklem. Právě příběh vojáků a pilotů americké námořní pěchoty bránící tuto ztracenou vartu v odlehlé části
Tichého oceánu se pozoruhodným způsobem proplétá s aktivitami letadlových lodí US Pacific Fleet. Na straně jedné
vytrvalost a houževnatost, maximální nasazení ústící v odražení japonského pokusu o vylodění 11. prosince a posléze
hrdinský boj s drtivou přesilou při druhé, tentokrát již úspěšné invazi. Na druhé straně v případě US Navy (a to včetně
letadlových lodí a palubního letectva) honičky za stíny, časté změny rozkazů, opakované plané poplachy a chaotické
situace včetně palby do vlastních řad. A především váhavost, vedoucí v polovičatě realizovanou plavbu záchranné výpravy
k Wake a její ústup bez střetnutí s nepřítelem. Nebyl však všem dnům konec. Letectvo US Navy se vzpamatovalo
mimořádně rychle a potvrdilo jednu důležitou skutečnost: Na spojenecké straně přece jen od samého začátku měření sil
v Pacifiku a jihovýchodní Asii existovala moc, která svou výzbrojí, profesionalitou, úrovní výcviku a morálkou
nezaostávala za opakovaně vítězícími císařskými válečníky: letadlov