Recenze Moje Žlutá ponorka

Spisovatel, kterým může být i sám autor Jón Kalman Stefánsson, potká v londýnském parku postaršího Paula McCartneyho, který tam hledá úkryt před sluncem, vedrem i slávou. Bývalý člen The Beatles je hrdinou jeho mládí a tak ho napadne, že si s ním promluví. Nejprve se však na tento rozhovor musí řádně připravit, utřídit si své vzpomínky a změť emocí všeho druhu, o které by se chtěl se svým idolem podělit… Vyrůstal v Keflavíku v sedmdesátých letech, a pod vrcholky celé země i v něm samotném se tenkrát rozprostíral smutek. Jako malý kluk se v jedné větě dozvěděl, že mu právě zemřela matka. O několik měsíců později už trávil léto v nové rodině. Divoká krása islandských fjordů se mu stala lékem na otcovo samotářství, alkoholismus a jeho tíživé mlčení. Útočiště si hledal i v knihách a v Bibli, ale tam našel jen neurvalého Boha, stejně omylného, jako byl jeho otec. Biblické učení ho tedy jen rozčílilo a dalo jasně najevo, že opravdové odpovědi na své otázky bude muset hledat jinde. V průběhu let se sám stal spisovatelem. V tomto autobiografickém románu vedle sebe koexistují různorodá místa i čas, setkáváme se například se šíleným taxikářem, instruktorem autoškoly s křehkým srdcem nebo třeba Ringem Starrem v roli biskupa. Kristus přiznává, že má strach a že nesnáší kříže… Klidně se připásejte, protože tady může dojít k čemukoliv. Tento nový odvážný Stefánssonův román nám navíc nabízí příležitost pochopit kvintesenci celého jeho rozsáhlého beletristického díla.