Recenze Psychoanalýza ohně

V eseji autor domýšlí řadu podnětů ze své starší práce Formování vědeckého ducha a zároveň přechází z oblasti vědění k poezii. V osobitém psychoanalytickém výkladu snění u ohně dospívá k nástinu své filosofie básnického obrazu, kterou pak rozvíjí v knize Voda a sny. Jestliže Bachelardova Psychoanalýza ohně zůstává dodnes strhující četbou, je tomu tak zejména proto, že do této nevelké knížky je vepsán i úžas, s nímž autor objevil svůj nový velký úkol. Tímto úkolem byl právě průzkum toho, co chtěl odhodit, toho, čemu Spinoza říkal uspořádání naší představivosti. Bachelard náhle pochopil, že tvrdošíjný sklon myšlení k subjektivní deformaci skutečnosti říká možná o člověku více než těch několik objektivních pravd, které zůstaly ležet při cestě. To, před čím mělo být varováno, se obratem ruky stalo neobyčejně významným svědectvím o fungování lidského ducha.

Spojíme-li oheň, jenž oživuje naše srdce, s ohněm, který oživuje svět, říká Bachelard na jednom místě své knihy, zmocní se nás patrně tak silný a tak prvotní pocit sounáležitosti s věcmi, že se přesná kritika stane bezmocná. Bachelard si navíc nyní uvědomuje, že právě tyto opojné subjektivní valorizace hmotných fenoménů byly zřejmě tím prvotním impulsem, který otevřel cestu vědě, že člověka k vědě nepřivedla deshumanizující racionalita, ale jeho imaginativní schopnost: Věda se utváří spíše na podkladě snění než na podkladě zkušenosti...