Recenze Oddělené pokoje

Láska Lea a Thomase za časů AIDS. Elegie o milování a umírání, o obavách a touhách, které v hloubi duše prožíváme všichni.

Spisovatel Leo čelí svému třicátému roku a ztrátě partnera, pokouší se vyrovnat s vlastní odlišností, která se rozhodně netýká pouze sexuální orientace, nýbrž označuje pocit, s nímž žije už od dětství, a hodně cestuje: neustálé přesuny v rámci Evropy i mezi kontinenty jsou jistou formou útěku, ale i vzdoru vůči času, jehož plynutí si spolu s vlastní smrtelností začíná uvědomovat. Truchlí nejen nad Thomasem, ale i nad svým dětským a mladým já, jimž dává definitivní sbohem. Leo je stejně tak citlivým pozorovatelem svého okolí, jako neúnavným průzkumníkem vlastního nitra. Ze střídajících se reportážních střípků z Itálie, Německa, Velké Británie, Francie, Španělska, Řecka, Spojených států a Kanady skládá mozaiku, která je pro dnešního čtenáře i poutavou kronikou druhé poloviny osmdesátých let a ve které z pozadí hlučícího davu vystupuje ticho samoty, ať dobrovolné, či nucené, a metafora nemožné lásky coby života v oddělených pokojích. Poslední, vrcholné dílo Piera Vittoria Tondelliho je milostný román, bildungsroman, cestopis i společenská reflexe a v neposlední řadě rekviem za mládí, a třebaže od jeho prvního vydání uplynulo už víc než pětatřicet let, zůstává aktuální svou upřímnou snahou hledat rovnováhu mezi obavou ze ztráty svobody a potřebou milovat a sdílet, mezi psaním jako zpovědí i jako exhibicí, mezi touhou po zbožnosti a vábením hříchu, mezi pudem smrti a pudem života.