Autorka se zabývá psychologickým významem „kauzálních atribucí“, tedy psychologickým významem subjektivního přisuzování příčin lidskému prožívání, chování a jednání. Kniha je dělena do čtyř kapitol. V první kapitole autorka podává některé teoretické náhledy na kauzální atribuce. V kapitole druhé se zabývá problematikou přisuzování příčin vlastnímu prožívání a chování (sebeatribuce) ve vztahu k výkonové motivaci, úspěchu a neúspěchu. Rozebírá také problematiku možných atribučních omylů, kterých se jedinec při pátrání po příčinách může dopouštět. Třetí kapitola je věnována speciálně některým osobnostním faktorům ve vztahu ke kauzálním atribucím (například sebevědomí) a emocím (například úzkosti, optimismu a štěstí). Čtvrtá kapitola představuje aplikaci poznatků ve dvou oblastech praxe, a to v oblasti psychoterapie a oblasti edukačního prostředí. Hlubší poznání „kauzálních atribucí“ je jednou z cest poznání fungování člověka a jeho psychiky. Pochopíme-li, jaké příčiny vedou k jakým důsledkům, náš život se stává jasnějším a smysluplnějším. Je také známo, že poznáme-li „kauzalitu“, dochází k efektivnějšímu zvládání komunikace a sociální interakce s ostatními lidmi. Velmi zajímavou publikaci doplňuje náměty a ukázkami z praxe.