Osobně jsem autorovi napsala: dočetla jsem i Vaši knihu o misi v Afganistánu, myslím, že byla z hlediska Vaší práce a soustředění nejotřesnější...Máte stále můj respekt a hlavně jste v mých očích hrdina, obdiv též anesteziologům... ta makačka Vás musela úplně zocelit.
číst celé
Osobně jsem autorovi napsala: dočetla jsem i Vaši knihu o misi v Afganistánu, myslím, že byla z hlediska Vaší práce a soustředění nejotřesnější...Máte stále můj respekt a hlavně jste v mých očích hrdina, obdiv též anesteziologům... ta makačka Vás musela úplně zocelit.
schovat popis
Prozkoumejte skutečný svět Afghánistánu očima zkušeného lékaře a fotografa
Mise Afghánistán není jen obyčejná kniha - je to autentický a upřímný pohled do života v jedné z nejdrsnějších oblastí světa, který vám umožní pochopit, co znamená pomáhat tam, kde je to nejvíc potřeba. Koupí této knihy zároveň podpoříte organizaci Lékaři bez hranic a její neocenitelnou práci.
Skutečné příběhy, které vám vezmou dech
Tomáš Šebek byl v Afghánistánu dvakrát, v letech 2013 a 2015, a to vždy v rámci pracovní mise s Lékaři bez hranic. Pět měsíců strávených mezi zraněnými a těmi, kdo o ně pečují, přineslo množství dojmů, odborných zážitků i momentů, které vás zasáhnou. Ve své knize popisuje situace, kdy operoval těžce zraněné pacienty, například desetiletého chlapce s proraženou lebkou, který překvapil všechny svým zotavením. Jeho vyprávění je zároveň přirozené, často humorné a bez patosu, což čtenáři umožňuje přijmout příběhy Afghánců v jejich plné lidské podobě.
Tato publikace představuje unikátní spojení autentických svědectví, emocionálních zážitků a neotřelých pohledů na život v nehostinné hornaté krajině postižené dlouhodobými konflikty a terorem.
Proč si tuto knihu prostě musíte přečíst:
Autentické svědectví o práci lékaře v jednom z nejtěžších terénů světa.
Emocionálně silný obsah, který přibližuje skutečné lidské osudy.
Podpora organizace Lékaři bez hranic, která pomáhá zachraňovat životy tam, kde je to nejvíce potřeba.
Osobní pohled a fotografie doplňující příběhy a zážitky z mise.
Nebojácné, nesentimentální a přitom lidské vyprávění s nádechem humoru.
Hlavní vlastnosti knihy
Obsahuje autentické zprávy a zážitky z misí v Afghánistánu v letech 2013 a 2015.
Popisuje lékařskou pomoc v bojových i civilních situacích.
Umožňuje lepší pochopení života a situace v konfliktem postižené zemi.
Portrétuje odvahu a profesionalitu lidí z Lékařů bez hranic.
Podporuje dobrý a smysluplný účel - pomoc lidem v nouzi.
Osobně jsem autorovi napsala: dočetla jsem i Vaši knihu o misi v Afganistánu, myslím, že byla z hlediska Vaší práce a soustředění nejotřesnější...Máte stále můj respekt a hlavně jste v mých očích hrdina, obdiv též anesteziologům... ta makačka Vás musela úplně zocelit.
Ze začátku jsem si musela zvyknout na autorův styl, pak už to frčelo. Styl psaní k němu prostě patří a je alespoň autentický, jde poznat, že vychází ze zápisků z deníků a tam si každý (kdo deník píše) zaznamenává vše, tak jak to jemu vyhovuje, používá dialekt, výrazy, zkomoleniny, atd. Autor bez příkras popisuje své zážitky z Afghánistánu, kde byl s Lékaři bez hranic, vznáší úvahy, líčí prostředí, lidi, zkušenosti, lékařské termíny, atd. Za mě hodnotím 3,5*, ale určitě si ještě nějakou knížku od autora přečtu.
Obecně se zajímám o jiné země a kultury, a proto jsem si s chutí pustila do četby této knihy. Tomáš Šebek píše velice čtivě, obcas vtipne a obzvlášť začátek knihy se dobře četlo. Při popisu dalšího pobytu v Afghánistánu se ale úrazy a zákroky - poraněné lebky, prostrelene břicha apod - začaly opakovat a na konec jsem přece jen knihu ani nedočetla. Neměla jsem pocit, že bych se při další četbě dozvěděla něco nového.
Způsob jakým píše své knihy Tomáš Šebek mě hrozně baví. Tím, že píše formou zápisků dokáže člověka vtáhnout do děje takovým způsobem, že jsem knihu vůbec nechtěla odložit. Přiblížení Lékařů bez hranic a problémy, se kterými se každý den musí všichni potýkat - vše je popsáno tak, jako by tam člověk skutečně byl. Rozhodně doporučuji všem k přečtení. Snadno si pak uvědomíte, že ty malé problémy, které denně řešíme vůbec nejsou problémy a někde může být daleko hůř.
Brutální. Tak by se jedním slovem dala popsat tahle kniha. Bylo by to ovšem slovo dvojznačené. Ten první význam je jasný - není to čtení pro slabé povahy. Šebek sice často pracuje s humorem, zasmějete se, ale přesto jde pořád o zážitky lékaře z válečných zón, takže i na ta zranění tu dojde. A je to dost drsné. Ten druhý význam je, že jde o velmi dobrou knihu. Pokud jste četli například Za oponou války od Jakuba Szántó, tak se vám bude líbit i tohle.
Šebek o sobě sám říká, že není literát. Já mu odporovat nebudu. Ani asi nejsem způsobilá něco takového hodnotit. On je, kdo je, je lékař. Byl na misi. Toto jsou zápisky toho, co tam zažil. Žádné kulturní vložky, výlety, bla bla, jen dřina v nemocnici. Nápor na psychiku, na fyzičku, na celé tělo.
Obdivuju toho chlapa, fakt jo. Já brečím, když mám na táboře vytáhnout patnáct klíšťat denně a obvazovat bolavé kotníky. A on zatím...
Je to syrové, cynické, autentické. Věřila jsem mu všechno.
Je to pořád jen o operacích. Břicho, střeva, zadnice, hrudník, mozek, sanice. A tak. Ale střašně mě to bavilo poslouchat.
A ten dovětek... Ten mě rozbil, absolutně. Končila jsem s otevřenou pusou, protože jsem nevěděla.
"Stačí se narodit na blbým místě. Jen náhoda, a život je skutečně beznadějným bojem o přežití." Toto je velká pravda a každý den kolem nás vidím spoustu lidí, věčně nespokojených, kteří řeší vlastně úplně malichernosti a nicotnosti. Velký klobouk dolů před panem Šebkem, který popisuje své dvě mise s Lékaři bez hranic v Afghánistánu. Tam, kde by většina z nás kolabovala když ne z psychických důvodu, tak těch fyzických určitě, on prostě ne nazuje boty a jede operovat. Klobouk dolů! Co mi dojem z knihy kazil byl fakt, že je psán hovorovou češtinou (nějaký děti, tenký střevo, nezkušenej chirurg, hotovej nepovednej případ, Šebkovo zlepšovák,...) a někdy mě to nutilo knihu odložit, protože ne, opravdu mi to vadilo.
Četla jsem od auto Africkou zimu, kterou jsem přečetla téměř jedním dechem. Africká zima mě nabudila na další autorovo knihy a šla jsem natěšeně do knihy Mise Afghanistán. Jasný, autor mákrapet jiný styl psaní, ale dá se na něj zvyknout. Jen mi Africká zima přišla lépe psaná, zajímavější. Vlastně se jedná o takový deník, který autor píše. Knížku jsem nedočetla, přečetla jsem tričtvrtě knihy a už se to pořád opakovalo, že jsem neměla chuť knihu ani dočítat, přrotože bych se pravděpodobně nedověděla nic nového. I tak ale knihu doporučuji, první část knihy doporučuji proto, že se dovíte, jak taková mise vypadá. Druhá část knihy mi přisla velice zajímavá vsuvkami o fungování organizace Lékařů bez hranic. Jen prostě mi kniha přišla taková hodně natahovaná a neviděla jsem další smysl knihu dočítat.
Miluji reálné příběhy. A o to ještě více, když se jedná o příběhy ze zdravotnického prostředí. Knihu jsem si půjčila od kolegyně a za chvíli jsem ji přelouskla, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Neskutečně Tomáše Šebka obdivuji. Kniha se čte opravdu hezky, styl "mluvy" nemusí každému sednout, ale pro mě bylo velmi příjemné to číst. Člověk si po přečtení uvědomí, jak jsou některé jeho problémy v životě malicherné.
Nevěřila jsem, že by kniha mohla být až tak realisticky napsána. U některých pasáží mi běhal mráz po zádech a přemýšlela jsem o nedočtení, u jiných jsem hltala každé slovo a chtěla jsem víc a víc. Tohle téma mi přišlo hodně zajímavé a jsem velice ráda, že jsem knihu zkusila. Nejsem si sice úplně jistá, zda bych šla ještě do nějaké od tohoto autora, protože jeho styl psaní mi chvílemi dost nevyhovoval a nelíbil se mi. Času stráveného u čtení Mise Afghánistán však nelituji a doporučuji především lidem se silným žaludkem (protože i některé fotky jsou docela masakr).
22/03/2018
Kniha návstěv
Ověřené příspěvky jsou tak označené, ostatní jsou neověřené.
Obdivuju toho chlapa, fakt jo. Já brečím, když mám na táboře vytáhnout patnáct klíšťat denně a obvazovat bolavé kotníky. A on zatím...
Je to syrové, cynické, autentické. Věřila jsem mu všechno.
Je to pořád jen o operacích. Břicho, střeva, zadnice, hrudník, mozek, sanice. A tak.
Ale střašně mě to bavilo poslouchat.
A ten dovětek... Ten mě rozbil, absolutně. Končila jsem s otevřenou pusou, protože jsem nevěděla.