Tvůrčí akt v literatuře, při kterém vznikají prvopisy - náčrty a rané varianty -, byl dosud v českém literárněvědném prostředí analyzován pouze v rámci strukturalisticky orientované textologie. Východiskem rozvažování je distance od dosavadních konceptů a navázání na ty badatele (Alexandra Sticha, Zdeňka Mathausera), kteří vznesli vážné výhrady vůči konceptu Jana Mukařovského o záměrnosti a nezáměrnosti v literárním díle, jenž v mnoha ohledech ovlivnil textologické myšlení. V úvahách o rukopisech se v knize uplatňuje fenomenologický pohled (Eugen Fink, Maurice Merleau-Ponty, Ladislav Hejdánek), inspirovaný též francouzskou tematickou kritikou (Gaston Bachelard, Jean-Pierre Richard). Předmětem bádání jsou vztahy mezi materií rukopisného zápisu, tvůrčím prostředím, technikami zapisování autorovou fascinací tématem psaní. Komplexitu autorovy rukopisné tvůrčí dílny sleduje autor na genezi vybraných děl Jaroslava Seiferta, Petra Borkovce a Jana Čepa. V druhém dílu knihy se zabývá proměnami poetik Františka Halase, zejména pozdním obdobím, v němž nachází prolínání raných stupňů textace (záznamů, náčrtů) do vrcholných básnických textů, jež se staly součástí sbírky A co?