Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na...
číst celé
Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě.
Nejúspěšnější román Pavla Kohouta vyšel od roku 1978 v desítkách zemí a všude našel mnoho příznivců. V naší době, kdy už od rána do večera teče krev i z televizních obrazovek, takže násilí dávno otupilo naše smysly, našel autor způsob, jak se přece jen dostat čtenářům pod kůži. Černý humor, s nímž sleduje osudy sedmi spolužáků a?jejich učitelů, mistrů katovského umění, profesora Vlka a?docenta Šimsy, vyvolává neustále smích, který však znovu a znovu tuhne na rtech, když si čtoucí uvědomí, že školní látkou je tu skutečné mučení a zabíjení všemi způsoby, jaké si lidstvo od nepaměti dodnes vymyslelo. A?jak se na takové škole skládá maturita? Přece popravou! Totalitní režim chápal tento román přes jeho obecnou výpověď jako útok na sebe a vyhostil autora na deset let z vlasti.
"Retro" - vydání próz Pavla Kohouta, určené především novému pokolení čtenářů, nemohly Větrné mlýny začít jinak než právě tímto dílem, současně klasickým i hořce aktuálním.
schovat popis
Recenze
Při čtení poněkud obtěžuje autorův manýrismus s nestandardními přechody mezi kapitolami a nadměrným používáním vsuvek, a to v místech, kde se běžně nepoužívají.
Ovšem kniha opravdu není pro každého, jak je zmiňováno v komentářích níže. Nezkušený čtenář může mít problém s orientací v samotném textu a člověk nepolíbený českou historií nemusí pochopit různé náznaky a metafory.
Mě osobně nejvíce vadily "umělecké" začátky a konce kapitol "slívané" do jedné věty a pak - promiňte mi ten výraz - tupost hlavní hrdinky Lízinky Tachecí. Největší zaujetí ta holka projevila při počítání, kolik ořechů se jí vejde do tváří a promluvila až na úplném konci knihy... Pravděpodobně šlo o záměr autora a vlastně se i povedlo. Díky hlouposti Lízinky na knihu opravdu nikdy nezapomenu...
Přesto nápad je dost originální a místy můžeme najít i podařené vtípky, které jako fanoušek černého humoru musím pochválit.